_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 48 🍀

Martinus

„Dnes nemám tolik času, jedeme k příbuzným." smutně se usmála a já za pochodu utrhl kvítek bílé růže z keře, který tady rostl. „Tak to, abych si pospíšil." ušklíbl jsem se na ní a s láskyplným pohledem jsem jí dal květinu do vlasů. Rileyin úsměv se rozzářil a v očích jí zajiskřilo.

„Děkuji," zastrčila si pramen vlasů za ucho. „A s čím?"

„No, je toho hodně." odfrkl jsem si a začal prohlížet svůj imaginární seznam.

„Dát ti růži do vlasů, říct, že ti to dneska moc sluší..." pousmál jsem se nad tím, jak její tváře zrudly. „Doprovodit tě domů, políbit tě,..."

V tu chvíli jsem se zastavil, Riley tak udělala také a já si ji s úsměvem přitáhl do polibku. Miloval jsem její sladké rty. Ještě víc jsem miloval ji.

Když jsme se od sebe odtáhli, pohladil jsem ji po tváři. „Myslím, že tenhle úkol budu muset zopakovat víckrát."

                        ***

Isabela

„Tak ahoj." objala mě Kaya. „Ahoj, a zítra musíme zjistit, za kým se Riley tak vytratila." řekla jsem a má nejlepší kamarádka přitakala. „Řekla, že za příbuznými jede až za hodinu, a pak se vytratila, sotva jsme vystoupili z autobusu. To je divný."

„Snad nějak zjistíme, proč se tak přitrouble usmívala." zkřížila jsem si ruce na prsou. Černovláska do mě drkla loktem. „Zjistila jsem, jak jste u sebe v autě byli blízko s tím blonďatým frajerem, tak tohle zjistíme rychle."

Už zase. Kaya a Liz - nejspíš nejhorší z dvojic kamarádek, které se spolu mohly spojit a začít mi ničit život tím, jak se k sobě údajně s Marcusem hodíme. Hledaly stopy, důkazy - věci, které by jim tohle tvrzení potvrdily.

„Moc se nevytahuj, stejně vyšší než já nebudeš." zašklebila jsem se. „A nezapomeň, kdo dal tebe a Kyla dohromady." mrkla jsem na ni a s následným objetím a rozloučením jsem se vydala domů.

Vlastně dnes bylo docela hezky. Nebe bylo modré, na obloze bylo jen pár malých bílých obláčků. Nebylo úplné horko, ale na džíny a lehkou mikinu to šlo. Ulice, v níž byla umístěna pekárna, byla provoněná čerstvým pečivem a město dnes tak nějak žilo. Na malém náměstí stála skupinka turistů, kteří mířili na pláže řeky Vefsny a po památkách Strendene a Trofors. Na pláž si to jednou z ulic šinula skupinka ochránců přírody, kteří chodili uklízet pláže. Občas jsem se k nim přidávala, no dnes jsem nějak neměla čas. Prošla jsem uličkou, kde byla restaurace. Do nosu mi ihned narazila vůně smažených hranolek, rybiny a dalších různých jídel. Okolo mě jely děti na kolech a s výskotem a smíchem kličkovaly podél obrubníku. Krásné obyčejné pondělí.

Marcus

„Ta noha vypadá dobře. Fotbal bych ještě neriskoval, ale už můžeš doma třeba cvičit, běhat, ale moc tu nohu nezatěžuj. Jen drobná zátěž." promlouval mi do duše doktor, když jsem u něj byl na prohlídce kotníku. Ptal se, jestli chodím do školy. Když jsem odpověděl záporně, brblal něco o psychologických posudcích a že do školy už se nejspíš brzy podívám. Jako většina lidí, co se mnou mluvili o škole, litoval mě a Tinuse, že se vše budeme muset doučit a dopsat si to.

Teď jsem právě byl na cestě domů, návštěvu u lékaře jsem si jen promítal v hlavě, abych na něco nezapomněl.

Prošel jsem brankou a odemkl dveře do domu. Vstoupil jsem dovnitř a zase zamkl. Můj pohled si získala hnědovlasá dívka s učebnicí a jablkem v ruce. S úsměvem si pobrukovala mně neznámou melodii a házela si s krásně červeným jablkem.