_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 41 🍀

Věnováno Zedmary

Isabela

Ještě v neděli ráno jsem si došla na zastávku pro svou mikinu, kterou jsem tam zapomněla. Přes celý den mě provázela nemilá kamarádka bolest hlavy a rýma, no mamka si nemohla odpustit svou přednášku o nošení krátkých triček a mikin a o nastydnutí nebo hůř - nastydnutí ledvin, kterou jsem skoro úspěšně odignorovala.

Stejně jsem i přes pití čaje po celý den a držení se v teple odpoledne dostala horečku, no abych se vyhla pohledům rodičů, řekla jsem, že jsem unavená a zalezla do pokoje. Lež na tom nebyla žádná, unavená jsem byla opravdu, ale neřekla jsem jim celou pravdu.

Na hlavu jsem si dala obklad a ulehla do peřiny. Na noční stolek jsem položila notebook a pustila si film, při kterém jsem stejně usnula.

Probudila jsem se v osm večer, a tak jsem zaklapla notebook, který už se stejně před nějakou dobou vypnul a již suchý hadr, který jsem měla jako obklad jsem rozložila na topení.

Než jsem se vydala dolů pro nový čaj, vybelhala jsem se po schodech do koupelny a zhlédla se v zrcadle.

Bledá tvář, kruhy pod očima, červený nos. Tak bych popsala tu zrůdu co na mě hleděla ze zrcadla. Zkusila jsem se usmát. No, takhle bych vyděsila i dospělého, natož dítě.

V kuchyni jsem si dala vařit vodu, do hrnku jsem hodila pytlík černého čaje. Ze skříně jsem vytáhla lékárničku, abych si změřila teplotu. Ač jsem se cítila lépe, horečka neklesla a tak jsem si vzala prášek.

Když jsem si jej vložila do úst a zapila vodou, málem mi zaskočilo. Do místnosti přišel kluk s čokoládovýma očima a blonďatými vlasy.

V ruce měl mobil, který si přidržoval u ucha.

„Nic si z toho nedělej. Já s tebou zítra jedu autobusem, tak si snad Jason nic nedovolí." řekl. Jeho hlas zněl ustaraně, stejně jako vypadal jeho obličej. Jakmile mě zpozoroval, lekl se a se slovy: „Ještě se ti ozvu." hovor ukončil.

„Riley?" zeptala jsem se. Tinus přikývl.

„Od té doby, co jsem Jasona zastrašil, se na zastávce už neobjevoval. No a teď si jí zase někde našel a nadával jí, urážel." pohled smutně obrátil k zemi.

„To mi vůbec neřekla." vydechla jsem tiše.

„A ty vypadáš taky nějak bledě." Martinus si mě prohlédl.

„To nic nebude." pokrčila jsem rameny a položila jsem Tinusovi ruku na rameno.

„Chceš si o tom promluvit?" zeptala jsem se. Blonďák zakroutil hlavou.

„Musím Riley zavolat. Jasona znám a vím, že není hodný." vyměnili jsme si ustarané pohledy.

„Riley se ho vždycky bála." zkonstatovali jsme unisono.

„Je fajn, že má tebe." pousmála jsem se.

„Kdo? Já?" ozvalo se ode dveří. Teď už tu byly dva páry tmavých očí. S Martinusem jsme se od sebe leknutím rychle odtáhli.

„O tobě se nemluví." odfrkla jsem si. „Jdeš jí ještě zavolat?" zeptala jsem se Tinuse a jeho bratra úplně ignorovala.

„Jo. Tak zatím." mávl na pozdrav a odešel.

Marcus si mě prohlédl tmavýma očima bez jisker. Mrazilo mě to, bodalo to jako nůž.

„Jestli jsem vás v něčem vyrušil, klidně můžu jít. A Tinuse ti sem zavolám." otočil se k odchodu.