_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 61 🍀

Isabela

Zvonění budíku bylo už tak otravné, až mě to donutilo se plně probudit a vypnout jej. Co bylo zvláštní, musela jsem si vyhrnout rukávy mikiny, abych to mohla udělat. To jsem se zmenšila, či co?

Když se mi trochu víc zbystřily smysly, ucítila jsem z mikiny zvláštní, příjemnou vůni. Byla taková jemně kořeněná. Výrazná, ale ne moc. Zkrátka tak, abyste ji ucítili, ale aby vám nijak nevadila, spíš naopak. Ale hlavně - ta vůně byla... Klučičí.

Sedajíc si a po promnutí obličeje prohlížejíc potisk a barvu mikiny, ihned mi došlo, že je Marcusova. Nevědomky jsem se usmála a rukama si objala tělo. Příjemné teplo, kterým mikina hřála, mi způsobovalo ještě příjemnější mravenčení okolo žaludku.

S úsměvem na rtech jsem se vydala dolů, s úmyslem si uvařit zelený čaj.

Podivila jsem se, když jsem uviděla mou mamku v kuchyni.

„Dobré ráno, mami." prohodila jsem, čímž jsem si získala její pozornost.

„Dobré," mamka mi věnovala úsměv, no následně mě celou sjela pohledem.

Rozpačitě jsem se usmála, její pohled mi přišel divný. „Ehm, ty nejdeš do práce?"

Rozešla jsem se k lince a začala si připravovat čaj.

„Jdu, jen dneska dýl." v jejím hlase bylo slyšet štěstí. Myslím, že jí zvedlo náladu, že si mohla přispat. Pak její zvědavá otázka prolomila ticho. „Čípak je ta mikina?"

Ups.

Pokud řeknu pravdu, stoprocentně přijde záplava hloupých otázek a to já rozhodně nechci. Takže jediným řešením je troška bezpečné lži.

„Já ti vlastně ani nevím. Možná mi jí pučil Ridley, nebo Kaya. Nebo Liz, ta taky občas nosí Ridleyho mikiny. Pořád je mezi sebou obměňujeme. Znáš to." pozasmála jsem se a v hlavě jsem napjatě čekala máminu reakci. Ta se jen pousmála a hodila do své kabelky mobil a peněženku.

„Aha. Tak já už jdu, měj se hezky." líbla mě na tvář a já ji objala.

„Ty taky. Pa."

Ještě jsem se na ni usmála, než mamka odešla z místnosti a o chvíli později se ozvalo zavření vchodových dveří.

Jen tak jsem chvilku postávala, přemýšlejíc jestli si dám jogurt.

Když v tom najednou se z chodby ozval hlas a já leknutím nadskočila.

„Takže, Ridleyho mikina? Kde jí koupil? Já jen, že se mi fakt líbí." v jeho hlase byla slyšet dávka ironie a naštvané povýšenosti.

Otočila jsem se na něj. Mac se opíral o rám dveří a zkoumavě si mě prohlížel. Samozřejmě byl bez trička. Opět.

„Umm, řekla jsem to jen proto, že by mě mamka jinak vyslýchala."vysvětlila jsem pravý důvod mé lži a sklopila pohled, kousajíc se do spodního rtu.

Tak hrozně mě znervózňoval ten jeho pohled. Úplně mě propaloval a já se necítila dobře. Rozhodla jsem se proto navázat konverzaci.

„A-a co tady děláš tak brzo?" zeptala jsem se.

„No, je pondělí. To znamená, že jdu do školy." vysvětlil a rukou, kterou se opíral o rám dveří se odrazil a prošel okolo mě k lince. Přivřela jsem oči, když mě ovanula Marcusova vůně, a vzápětí si v hlavě vynadala, že na něj mé tělo reaguje takhle.

Radši jsem popadla svůj hrníček s čajem a napila se. Bylo to ještě horké a já si tak trochu spálila rty a jazyk. Rty jsem si rychle olízla a hrnek vrátila zpátky na linku.

Lekla jsem se, když jsem si všimla, jak na mě Marcus zírá. Radši jsem mluvila dál.

„Úplně jsem zapomněla, že už dneska jdete do školy." na to se blonďák jen pozasmál a pokýval hlavou na znak, že chápe.

„Hele, v té konvici je ještě teplá voda?" zeptal se a konečně se na mě podíval. Jeho oči rázem potemněly.

Přikývla jsem. „Jo, ještě tam je."

Marcus se vydal pro konvici, která stála na indukční desce. Myslela jsem, že okolo mě jen projde, ale on se u mě zastavil a natáhl ke mě ruce. Nechápala jsem, co dělá a tak jsem tam stála jak zkoprnělá. Vzal mě pod stehny a vyzvedl na linku.

Tázavě jsem pozvedla obočí.

„Abych nepolil tu Ridleyho mikinu." pronesl a vzal si konvici. Takže se zlobil, že jsem neřekla pravdu?

„Jsi na mě naštvanej?" zeptala jsem se. Blonďák pokrčil rameny. „Spíš by mě zajímalo, proč když jsi řekla, že je to asi Ridleyho mikina, že tvoje máma neměla žádný otázky a nevadilo jí to." teď mi koukal hluboko do očí a já se v těch jeho ztrácela. Až po chvíli jsem si uvědomila, že něco říkal.

„Protože Ridley je můj kamarád od dětství a mamce je jasné, že s tím bych nic neměla." vysvětlila jsem a ihned jsem toho, co jsem řekla litovala. Pane Bože, co jsem to zas vypustila z pusy?

Marcus přestal s mícháním čaje a přešel znova ke mně. Je zvláštní, že i když jsem seděla na lince, hlavu jsem měla jen o pár centimetrů výš než on.

„A se mnou jo?" nebezpečně se mu zablýsklo v očích a já věděla, že jsem v háji.

„Ehm... No... Já..." netušila jsem, co říct. Cítila jsem, jak červenám.

Macovy ruce vzaly ty mé a přesunuly je za jeho krk. To mi nijak nepomáhalo. Ty jemné výbojky elektřiny, jež mi způsoboval kontakt s jeho pokožkou, mi akorát způsobovaly hřejivý pocit, ze kterého mi naskakovala husí kůže. Ještě víc se všechny pocity zitenzivněly, když svoje ruce obtočil okolo mých boků.

Kdyby nás někdo pozoroval jak tady spolu jsme v těsné blízkosti, nepřerušujíc oční kontakt a držíc se pevně u sebe, myslel by si, že doopravdy jsme pár.

Z myšlenek mě vytrhl Marcusův hlas, jeho rty byly blízko mého ucha. „Nad čím přemýšlíš?" opatrně mi zkousl ušní lalůček a já téměř neslyšně zavrněla. Ztrácela jsem nad svým tělem kontrolu.

Blonďák pak opět svůj obličej přesunul naproti tomu mému. Bylo ještě desetkrát těžší říct to, na co jsem myslela, když mi koukal do očí jako já jemu.

Zhluboka jsem se nadechla. „Tohle není správné. Tohle by kamarádi dělat neměli."

Mac se uchechtl. „Já rád dělám to, co nemám." zase se natáhl k mému uchu, ale k mému překvapení mě za něj jemně políbil. Pak se svým čelem opřel o to mé a podíval se mi do očí. Šlo ignorovat to mravenčení, které jsem cítila už i na čele, ale ty oči a pohled, který na mě upíraly, to ignorovat zkrátka nešlo.

Viděla jsem, jak se ty tmavé duhovky barvy hořké čokolády ještě ztmavují, jako když nastává noc, a pomalu se v nich objevují hvězdy.

Ani jsem si nevšimla, že jsem okolo jeho těla měla obmotané nohy.

Marcusovy rty se ke mně ještě přiblížily a my se dotýkali už i nosy. Nevědomky jsem si zkousla spodní ret. Když to blonďák zpozoroval, něco si pro sebe zamumlal, nerozuměla jsem mu. Když už jsem čekala, že mě konečně políbí, odtáhl se a se svým hrnkem čaje odešel pryč z místnosti.

Dvěma prsty jsem si přejela přes jediné místo, na které mě políbil - pod uchem.

„Děláš mi to ještě těžší." šeptla jsem si sama pro sebe a seskočila z linky.

SO...

🍀_I_love_you_guys_🍀

And

Hope, ya like it! ❤️