_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 72 🍀

Isabela

„Mami?" zvolala jsem na mamku. Zrovna seděla na gauči a sledovala svůj oblíbený seriál. Stejně jako každý den touhle dobou.

„Copak?" mamčiny oči se na mě upřely a zvědavě se zableskly.

„Ehm, už jsi mi zamlouvala to místo v hotelu a lístek do vlaku?" zeptala jsem se opatrně. Každopádně, mojí mamce bylo nejspíš hned jasné, kam tím směřuji, takže se na mě zvědavě ušklíbla.

„Ne, chystám se to udělat zítra. Proč?"

„No..." zrudla jsem, zatímco jsem pohledem provrtávala podlahu. „Napadlo nás s Macem," mě, „Že by mohl jet rovnou se mnou. Když už mi dělal předlohu, tak by tam vlastně mohl být už od začátku. Navíc bych tam aspoň někoho měla, když ty s tátou dorazíte až na vyhodnocení."

Mamka mě celou dobu sledovala zkoumavým pohledem, zároveň se tvářila velice pobaveně.

Nechápavě jsem pozvedla obočí. „Děje se něco?"

Máma se teď málem rozesmála. Viděla jsem, jak se zuby nehty drží. „Ne, nic. Jen, nemáš horečku? Jsi nějaká rudá."

„C-co? Ne! Jsem v pohodě, asi je tu horko. Nevadí, když otevřu okno?" nasadila jsem docela vážný, ale pohodový výraz, a šla udělat to, co jsem řekla.

„Tak fajn." řekla mamka, když jsem se vrátila před gauč. Nechápala jsem o čem mluví, ale po chvíli jsem pochopila. Málem jsem vyskočila do vzduchu, ale před mamkou se držela. Musela jsem. Přikývla jsem. „Děkuju."

Už už jsem chtěla odejít, ale mamčin hlas mě zarazil. „Počkej! A neměl by náhodou Marcus jít do školy?"

„Marcus má stejně ve škole zkouškový období a většina učitelů chybí, takže nám odpadá většina hodin." ozval se hlubší, klučičí hlas a Mac vešel do místnosti.

„Zdravím. Bello, ten hotel si v pohodě zaplatím, to samý jízdenka. Jinak, chcete taky někdo pomerančový džus nebo něco jinýho?"

„Ne, díky." řekly jsme s mamkou unisono, načež jsme se obě zasmály.

„Vlastně jsem ráda, že pojedeš do Osla s Isabelou, Marcusi. Aspoň tam na ní někdo dá pozor." pronesla mamka a já si s osloveným vyměnila překvapený pohled. Ale vlastně to byla pravda. Marcus na mě mrkl tak, aby to neviděla mamka, a s úsměvem odešel.

„Je hezké pozorovat, jak se jeden po druhém pořád ohlížíte." mrkla na mě mamka. Moje tváře teď musely být rozhodně tmavší než karmínové, ale snažila jsem se to překrýt nechápavým pohledem. „Co?"

„Pak si o tom ještě promluvíme." mrkla na mě znovu. Co s tím mrkáním má? Má snad tik v oku? „Jo a večer ještě probereme s tatínkem, jestli pojede i Marcus. Ale myslím, že ten nic namítat nebude." řekla ještě. Já jsem kývla a odešla z místnosti, v hlavě jsem tančila vítězný taneček. Žilami mi nyní proudil adrenalin a já se cítila velmi živá a veselá.

V chodbě u schodů jsem narazila na Marcuse a nevydržela jsem to. Byla jsem opilá pocitem štěstí, který ve mně sílil. Samou radostí jsem ani nevěděla, co to dělám. Šťastně jsem se mu zavěsila okolo krku. Blonďák to nečekal, lehce zavrávoral dozadu, ale ustál to. Jakmile nalezl rovnováhu, obmotal své paže okolo mých boků a natiskl si mě hezky na sebe.

„Hádám, že to vyšlo." šeptl, načež jsem jen přikývla a zavrtala se mu víc do hrudi, pokud to ještě bylo možné. Hezky hřál a jen jeho blízkost mi způsobovala zrychlený tep. V břiše mi létali motýlci, lechtalo to.