_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 11 🍀

Isabela

Je asi tak.... Jedenáct hodin ráno? Jo, ráno. Dneska je příšerně zataženo a tak jsem se dnes rozhodla nic moc nedělat. Ležela jsem s přivřenýma očima. Jen tak jsem si ležela v posteli a vnímala kapky dopadající na okna mého pokoje.

V tu chvíli mi zazvonil mobil. Už zase!

„Kayo, já tě zabijuu!" zamumlala jsem trochu ospale a příjmula hovor.

„Ánó?" zeptala jsem se. Ano, byla to zase ta samá osoba - Kaya.

„Čauky! Hele Is, nechceš odpoledne jít s partou ven? Zajdeme do kavárny, nebo někam jinam... "

„Nebo na pláž!" ozval se zničehonic klučičí hlas z Kayina telefonu.

„Ahoj, Kyle." promluvila jsem do telefonu. „Ahoj Is, půjdeme teda ven?"

„Jo, můžeme." usmála jsem se i když to moji kamarádi nejspíš neocení. Stejně jsem ale slyšela jak oba zajásali.

„Okay, tak se sejdeme u náměstí, tak čau!" Kaya se zasmála a típla to. Tak dlouho se mi snažila dovolat a tak rychle to vypne. Ale chápala jsem její důvod - důvod jménem Kyle. V rychlosti jsem projela Instagram a poté se neochotně vyšourala z postele. V domě byli teď jenom naši, dvojčata jsou někde pryč.

Oblékla jsem si legíny a tričko a vyrazila jsem dolů do kuchyně. Tam už seděla mamka u stolu, v rukou držíc hrnek s čajem a vedle ní taťka, který snídal toasty.

„Ahoj," položila jsem ruce na ramena svých rodičů a usmála se.

„Jak jsi se vyspala, zlato?" zeptala se mamka a já si šla uvařit kafe. „Dobře." zamumlala jsem.

***

„Takže ty jsi měla ve vašem baráku párty a ani nás nepozveš, jo?!" zašklebila se mi Kaya, poté co jsem jim povyprávěla o té M&M párty.

„Neboj se, mě taky nepozvali." zasmála jsem se a posadila se na suché místečko s výhledem na moře. Tohle bylo jedno z mých nejoblíbenějších míst, ale nejlepší je to tu v létě. Nebo západ slunce je tu nádherný. Jen tak jsem koukala na moře a najednou mě trefil nějaký kamínek.

„Ridley!" zaječely jsme s Lizzy nastejno. Otočila jsem se a spatřila Ridleyho, jak utíká před Lizzy, která po něm házela kamínky. Nakonec se Ridley snažil schovat za mě a Riley a potom se na Lizzy šibalsky usmál. „Nech mě žít, babe!" Liz ho praštila do ramene. Následně mu vrátila nějakou štiplavou poznámku, když jí to plácnutí do ramene oplatil. Pak si vedle nás sedli a povídali jsme si spolu.

***

Marcus

Vylezl jsem z autobusu ve Strendene a vydal se ze zastávky ulicemi domů. Phe, domů. Jako doma jsem se tam necítil. Bylo to jiné. A přesto podobné. Milující rodina, velký dům, hodně dětí. Stejně mi tu chyběla moje pravá rodina. Měl jsem tu Martinuse, kterého jsem vždy považoval jako za svou hlavní součást. No, čím déle jsem tady byl, tím déle mi chyběla občas otravná Emma. Návštěvy Silje, která si nás dobírala pokaždé, co zjistila, že se nám líbí nějaká dívka ze školy. Chyběla mi máma. Neustálé rodičovské přednášky, mámina závislost na objímání se, společné příjemné i bouřlivé chvíle a taky mi chyběl táta. Naše společné večery s koukáním na fotbal, který nás vždy učil. Vtipy, momenty, vzpomínky. Z nás dvojčat jsem vždy byl já více takový šašek, zároveň vážný a zamyšlený. Introvert, který se ale rád svěřil. Vždy jsem za vtipy schovával své obavy, smutek, zlobu. Martinus byl vždy ten otevřený. Uměl se chovat. Oba jsme ale teď byli stejně uzavření. Před očima stále ten moment, ta chvíle.