_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 39 🍀

Isabela

„Já jsem úplně střízlivý." řekl. Znenadání byl vážný, jeho oči byly temnější. Uchechtla jsem se při vzpomínce na lahev vodky.

Oba jsme se posadili.

„Vážně?" nedůvěřivě jsem protočila očima. Marcus se natáhl pro flašku. „Kiki mi čtvrtku naředila vodou. Je jak moje máma. A ta flaška byla z baru, skoro prázdná." zdůvodnil. „Tu plnou mi někdo vzal." pozasmál se a flašku ke mě natáhl.

„Klidně ji zkus, ale není to moc dobrý."

„Věřím ti."

„Akorát se nechceš napít." zasmál se. Následně láhev položil na noční stolek a naklonil se ke mě. Jeho oči znovu potemněly. Natáhl ruku a přitáhl si mě za obličej. Následně se znovu dotkl mých rtů těmi svými. Tentokrát něžně, jako bych se měla rozpadnout. Ač jsem se snažila sama sebe kontrolovat, spolupracovala jsem a polibky mu oplácela. Marcus se na mě podíval překvapeným pohledem.

„Notak, nech toho." zamumlala jsem mezi polibky.

„Tak proč spolupracuješ?" znova jsem ochutnala jeho sladké polštářky. Vůbec nechutnaly po alkoholu, ale po jahodách. Při každém doteku mnou projížděla elektřina, nešlo jej přestat líbat. „Hm?" zabručel do polibku.

Tak jo, ovládej se!

Pomalu, nejistým pohybem jsem se odtáhla.

„Marcusi, minule se to stalo, protože... Protože -" Marcus čekal, co ze mě vypadne. „Protože jsme něco vypili." teď mě sjel pohledem 'jako vážně?'. Ani já jsem sama se sebou nesouhlasila.

„Ale já z toho nechci udělat zvyk. Nejsem taková, já tohle nedělám. Nikdy." sklopila jsem pohled dolů, zatímco Mac se díval někam do prázdna.

„Máš pravdu. Málem jsem udělal to, za co jsem odsoudil Matta." pročísl si vlasy. Následně si sedl tak, jak jsme seděli na začátku - oba opření o zeď. Stejně tak jsem udělala já.

Seděli jsme. Jen tak, tiše. Každý zabraný do svých vlastních myšlenek.

Nakonec ticho přerušil Marcus.

„Proč je to mezi námi takovéhle?" zeptal se hledíc do zdi naproti nám. Já se však otočila na něj a skenovala jeho tvář z profilu, jeho rysy.

„Jaké?" dělala jsem, že nechápu, však jsem věděla na co naráží. Otočila jsem hlavu dopředu.

„Proč se s ostatními bavíš jinak než se mnou?" teď jsme se na sebe obrátili oba, ale rychle jsme odvrátili pohled.

„Nevím. Ale i oni se ke mě taky chovají jinak."

„Se všemi se objímáš. S Mattem, těmi tvými kamarády. S Martinusem." mluvil tak nějak smutně, zdrceně.

„Ale oni všichni jsou moji kamarádi, Marcusi. Ridley, Kyle, Martinus, i Matt a Leo. Všichni se ke mě chovají jako kamarádi, Marcusi. Všichni. Každý se chová mile, kamarádsky. S nikým jiným to není jako s tebou. Ty se chováš jinak." poslední dvě věty jsem šeptla s nadějí, že to neuslyší. Nesvěřila jsem se ani s těmi pocity, které ve mě vyvolával.

„A já jsem tvůj kamarád?" zeptal se se skoro dětinským obličejem.

„J-jo." přikývla jsem.

„Vážně?"

„Jo. Vážně." 

„Co když lžeš?" teď mluvil roztomile, když koukal štěněčíma očima.