_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 77 🍀

Isabela

„To nemůžeš myslet vážně!" vykulila jsem oči na obrovskou, ne-li přímo gigantickou horskou dráhu, která jako by popírala většinu fyzikálních zákonů.

„Je to poslední atrakce, na který jsme ještě nebyli. A taky nejlepší! Prosím!" Mac špulil pusu a koukal na mě štěněčím pohledem, který mě nutil kývnout. Proto jsem s výdechem otočila hlavu, abych se na něj nemusela dívat.

„Vždyť se na to podívej!" rozpřáhla jsem ruce a tím ukázala na dráhu, která se všelijak kroutila. Nasucho jsem polkla, když jsem viděla, že část je vzhůru nohama a sjezd dolů o kus dál je téměř svislý.

Marcus mi přejel palcem přes dlaň, za kterou mě chytil. „Uvidíš, že to bude zábava."

Kousla jsem se do rtu. Když nepůjdu, ušetří mě to přebytečného strachu a bude to v pohodě. Ale musela bych pak park opustit s vědomím toho, že jsem nevyzkoušela vše a vzdala to kvůli svému hloupému strachu. To jsem nechtěla. Od toho tohle místo přeci nebylo. Hýřilo to tu adrenalinem a zajímavými zážitky. Proto jsme tu byli.

„Tak.... Fajn." vydechla jsem nešťastně, ale to už mě Mac táhl za ruku směrem k atrakci.

Už když jsme si sedali, bylo mi jasné, že to byl hloupý nápad. Dlaně se mi začaly jemně potit a nervozitou jsem se neustále ošívala a otáčela se. Ozval se zvláštní zvuk, který mne vylekal, a vozík se rozjel po kovovém povrchu. Má kolena se jemně třásla a já se pevně držela kovové tyče před sebou.

„Bojíš se?" zeptal se Marcus, jeho hlas byl jako jehla, která propíchla mou bublinu nervozity.

Zhluboka jsem se nadechla a s pozvedlým obočím se pomalu otočila na Maca. „Ne, proč myslíš?" tázala jsem se s ironií v hlase.

Blonďák se sice nejprve ušklíbl, ale poté uvolnil obličejové svaly a svou teplou velkou rukou překryl mou ruku, která byla proti té jeho opravdu maličká.

„Taky jsem se bál, když jsem tu byl poprvý."

Nechápavě jsem vykulila oči, protože jeho slova mi moc nedávala logiku. Nepobírala jsem tu informaci, nevěřila jsem tomu. „Ty? Vážně?"

Marcus, který byl narozdíl ode mě v uvolněné poloze opřený o sedátko, zavřel oči a usmál se. „Jo. Hrozně moc. Ale pak jsme se rozjeli a když vše skončilo, víš, co jsem udělal?"

„Co?" naklonila jsem k němu hlavu, doslova jsem visela na jeho rtech jako by to bylo lano, které mě drželo připoutanou.

„Křičel jsem, že chci jet ještě jednou." usmál se. Při mluvení se mu hýbala a tím ještě zvýrazňovala dolní čelist, která vypadala jako vyřezaná. Můj pohled odtud putoval nahoru, přes rty, které byly stále roztažené v laskavém úsměvu, nos, který právě vdechoval vzduch, tváře, které se narozdíl od těch mých nečervenaly, až k zavřeným očím, které chránila jemná víčka a tmavé řasy, nad nimi bylo ještě tmavé obočí, které mělo stejně tmavý odstín jako blonďákovy odrosty, jež z malé části zakrýval pramen neposedných, rozcuchaných vlasů. Jeho oči zrovna ve chvíli, kdy jsem soustředěně studovala jeho jemné vrásky okolo očí, které se ukazovaly světu když se usmíval. Ted jsem ale studovala rozemleté kakao a pražená kávová zrna, která byla abstraktně vyobrazena v jeho očích. A úplně na povrchu, nad těmi barvami, se začal objevovat stříbrno-zlatý ohňostroj. Podobný těm, které se objevovaly o Silvestrovské noci na obloze. Nejprve se objevila první malá jiskřička, která se zvětší, a po ní se postupně začnou objevovat další a další, až je velká část oblohy pokryta zlatavými, zářivými barvami.