_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 65 🍀

Isabela

Další den to tu bylo zase. Škola. Většinou lidí neoblíbená část dne, ale přeci jen, už jsem na to zvyklá.

Toho dne jsem se ale probudila nezvykle brzy a nešlo mi usnout. Tak jsem rozsvítila světlo, přičemž jsem musela chvilku mžourat, abych si na to zvykla a otevřela skříň.

Popadla jsem své oblíbené uplé, modré džíny, bílé tílko, a bílou košili s úzkými černými proužky, na kterých byly opravdu malinkaté rudé růžičky. Nechala jsem ji rozepnutou a trochu si vyhrnula rukávy. Ta košile byla trochu větší, což se mi líbilo.

Rozčesala jsem si vlasy a smotala je do ledabylého drdolu, který se mi výjimečně povedl. Následně jsem si to namířila do kuchyně, kde jsem se pozdravila s rodiči a nasnídala se, pak jsem si to namířila do koupelny, kde jsem provedla takový ten typický hygienický rituál.

Zrovna jsem si v koupelně před zrcadlem nandavala náušnice, když se dveře otevřely a v nich nestál nikdo jiný, než vysoký blonďák s odrosty a tmavýma očima. Když mě zpozoroval, na rtech mu přistál úšklebek a opřel se o futra. Sjel mě pohledem, oči mu nebezpečně zajiskřily.

„No dobré ráno."

Usmála jsem se na něj a zapla i druhou náušnici. „Dobré."

Vzala jsem si svůj nejoblíbenější stříbrný řetízek s přívěskem s úmyslem si jej pověsit na krk. Opravdu, nikdy jsem s tím neměla problém. Ale díky Marcusovi, který se skrze mě zřejmě pokoušel propálit díru, se mi to nedařilo.

Když už karabinka asi po šesté secvakla pouze vzduch, začínala jsem si připadat zoufale. Pohledem jsem kmitla k blonďákovi, ten se pořád ležérně opíral na stejném místě, na obličeji ten nečitelný šibalský úšklebek. Všimla jsem si taky detailu, který jsem předtím nezaznamenala. Byl to už vlastně nejspíš jeho zvyk, že spal bez trička. Můj zvyk byl zase domněnka, že takhle chodí naschvál.

Nasucho jsem polkla a cítila, jak se mi do tváří dostává krev. Neměla bych mlčet a jen koukat, navíc když mě ten jeho úšklebek tak moc vytáčel.

„P-potřebuješ něco?" dalo mi to opravdu práci říct úplnou, smysluplnou větu.

Marcus pobaveně zakroutil hlavou. „Ne."

Otráveně jsem si povzdechla a otočila se zpět k zrcadlu. Periferně jsem zaznamenala, jak se Mac odrazil od futer.

Najednou se mi po pokožce u konečků prstů rozlilo mravenčení, jež přenášely výbojky elektřiny. Ucítila jsem teplo cizí kůže. Dech se mi zasekl v hrdle. Zaměřila jsem pohled na zrcadlo, kde jsem zpozorovala Marcuse stojícího za mnou, načež jsem uslyšela cvaknutí a blonďák už mi upravoval řetízek na krku.

Pak se jeho ruce znenadání přemístily k mému pasu, okolo něhož se obmotaly. Zhruba v těch místech jsem v tu chvíli ucítila, jak se mi v břiše rozletěli motýlci. Zvedla jsem pohled zpátky k zrcadlu. V Marcusově odraze bylo jasně vidět, že si nás v něm taky prohlíží. Rty se mu roztáhly do úsměvu, myslím, že byl opravdu šťastný. Jeho oči ho prozrazovaly.

„Wohohou!" ozvalo se z chodby Martinusovo zavýskání a já málem dostala infarkt. S jeho bratrem to ale nic neudělalo, jen spražil své dvojče pohledem ala - 'Odprejskni, nebo jsi mrtvej muž.' a ještě si mě k sobě natiskl blíž. Skrz zrcadlo mi věnoval omluvný úsměv a položil svou bradu na moje rameno.

Martinus naštěstí opravdu odešel a dokonce i zavřel dveře do koupelny.

Trochu jsem naklonila hlavu k té jeho a překřížila si ruce na těle tak, že moje levá ruka držela Marcusovo pravé zápěstí, a moje pravá ruka jeho zápěstí levé.