_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 33 🍀

Isabela

Něčí ruka mi přikryla ústa a dotyčný mě přišpendlil ke zdi za mnou.

Bála jsem se, celá stuhlá jsem zjistila, že jednu ruku mám volnou. Ruka mi vystřelila do facky, avšak špatně mířené, takže jsem pod levačkou nahmatala vlasy. Ten někdo zřejmě tohle nečekal a druhou ruku mi na chvíli pustil, což mi umožnilo mu jednu pořádnou vlepit. S tichým „Au." mi chytl ruce a namáčkl mě víc na stěnu.

Druhou ruku zvedl poměrně blízko před můj obličej. Najednou se přede mnou ozvalo děsivé zakřupání a lupnutí a objevil se plamínek na vrchu zapalovače.

„Mlátíš tady takhle všechny?" zeptal se blonďák s úšklebkem.

„Ty idiote, víš jak jsem se lekla?!"

„Taky tě rád vidím." zamumlal a poodstoupil ode mě. Konečně jsem si ho mohla pod slabým světlem pořádně prohlédnout. Do obličeje mu padaly světlé vlasy, jenž měl rozdrbané do všech světových stran. V očích tmavších než tma okolo nás se mu odrážel plamen, který sám vytvořil. Půlku tváře měl otlačenou od polštáře. Na sobě měl šedou pomačkanou mikinu a černé tepláky.

„Nejdeš ven?" zeptal se schovávajíc zapalovač.

„Jsi se podělal ne? Někdo se vzbudí a bude nás hledat a jestli se o těch tvých vycházkách se mnou dozví Liz, tak už se vážně nevymluvím, že ty fotky jsou nenaaranžovaný." pronesla jsem ironicky.

„Podělal? Jak slušné. A nejsou to moje vycházky. Jsou naše." opravil mě.

„Tak dneska jsou jenom tvoje. Jdu spát." prošla jsem kolem něj směrem ke dveřím mého pokoje.

„Prosím." ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na něj.

„Marcusi, běž si lehnout, je pozdě."

„Is, já nemůžu spát. Ten sen..." tak nějak jsem poznala, že je u mě dost blízko. Při správném zasvícení měsíce do střešního okna jsem chvílemi viděla jeho obrys a třpyt těch kakaových očí, jenž na mě upíral. Tím začal náš souboj pohledů, který jsem vyhrála. Marcus ale oční kontakt nepřerušil. Akorát bylo poznat, že něco v jeho očích zjihlo - uposlechl mě.

„Tak dobře." řekl nakonec. „Dobrou noc, Isabelle." a jeho silueta se vytratila za dveřmi pokoje, v němž spal. Ještě chvíli jsem stála jako opařená, v hlavě mi doznívalo to oslovení, jež vyřkl.

***

Raní polospánek působí jako krásný sen. Sice vás nenaplní energií, jako tvrdý spánek v noci, jež je spíše jako droga, ale i tak je chvilkové vnímání střídající se s opravdovým spaním neuvěřitelně příjemné.

A o mnohem více si jej vážíte, až když o něj přijdete. Mě spánek nikdo neukradl, ze mě jej většinou dlouho spící Liz vymlátila polštářem z hlavy. Přesněji - můj den začal po pořádném profackování polštářem, které zdaleka jako raní káva nepůsobila. Ale naštěstí to nebylo jako kýbl ledové vody s kousky ledu přímo z mrazáku.

„Taky přeji dobré ráno." zamumlala jsem nevyspale.

„To je snad poprvé, co budím já tebe." uchechtla se má kamarádka a já ji vrátila ránu polštářem.

„Milý kompliment." obě jsme se zašklebily.

„Kolik je vůbec hodin?" posadila jsem se. Liz vzala do ruky mobil.

„Počkej dvě minuty." řekla zamyšleně. Já na ni hodila nechápavý pohled. Liz protočila očima a obrátila na mě displej svého mobilu. Čas - jedenáct hodin, devět minut.