_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 37 🍀

Isabela

Konečně pátek, a více než polovina dne byla za mnou! Tento týden mi utíkal pomaleji než kdy jindy, ale už naštěstí končil.

Těšila jsem se domů. Venku bylo zataženo, všude kaluže od ranního deště a vypadalo to, jako by mělo každou chvíli začít pršet znova.

Konečně jsem otevřela vchodové dveře. Bylo tu ticho. Žádná televize, žádný smích, nic. V obývacím pokoji nebyl nikdo, stejně tak v celém zbytku domu.

Kluci byli na rehabilitaci, rodiče v práci. A já tu byla sama.

Vyběhla jsem po schodech nahoru. Bylo tu také ticho. Pro mě, stejně jako pro tento dům to bylo až moc neobvyklé.

Na chodbě jsem se zastavila. Dveře do Marcusova pokoje byly pootevřené, a tak jsem vešla dovnitř. Ani nevím, co mě to napadlo.

Všude po pokoji leželo rozházené oblečení, rolety překrývaly okna, aby tu byla co největší tma a všude byl chaos. Stejně se mi tu ale kdoví proč tohle všechno líbilo. Vlastně mi to připomínalo onoho blonďáka, jemuž pokoj patří.

Na koberci přede mnou leželo jeho tričko a na něm pomačkaná učebnice matiky. Obojí jsem zvedla. Prohlédla jsem si učebnici. Měl stejnou jako já, takže mě nijak nezaujala. Zmuchlané triko jsem trochu rozložila a začala zkoumat všechny detaily. Bylo to obyčejné bílé triko, pomačkané, jako by ho žvýkala kráva.

Stejně jsem si v něm Marcuse dokázala představit. I s tím věčným úšklebkem, který mi vždy věnoval.

Sama pro sebe jsem se musela pousmát. Ač mě poslední dobou znervózňoval, což jsem si nedokázala vysvětlit, jsem o něm často přemýšlela.

Mé přemýšlení v ponurém tichém domě trvalo dlouho a já nejspíš byla moc zabraná do své činnosti, tudíž jsem si nevšimla bouchnutí domovních dveří.

Za mnou se ozvalo uchechtnutí a já leknutím nadskočila. Otočila jsem se na Marcuse, který stál s úšklebkem na rtech, opírajíc se o rám dveří. S tichým „Pffff." jsem trochu svraštila obočí.

„Taky tě rád vidím.... Ahoj." zašklebil se.

„Ahoj. T-ty mě celou dobu-"

„Ne, celou ne." zarazil mě a zeširoka se usmál, čímž odhalil řadu bílých zubů.

„A jak dlouho tu stojíš?" zeptala jsem se. Cítila jsem se tak moc trapně. Tváře mi zrudly studem.

„Spíš se opírám. Bolí mě noha z rehabilitace a nechci na ní furt stát." trochu nejistě jsem se na něj povzbudivě usmála.

„Hele, můžu si vzít to tričko?" ukázal na onen zmuchlaný kousek oblečení a já snad ještě víc znervózněla. Nijak jsem mu neodpověděla. Mé nohy, jenž zdřevěněly se nehly z místa a po chvilce to už bylo divné. Marcus se narovnal a dobelhal ke mě. Stál tak blízko, musela jsem konečně rozhýbat nohy o krok ucouvnout.

Marcus se znova přiblížil a chytl látku trička, které jsem s učebnicí matiky pevně držela před sebou.

Místo toho, aby si obojí vzal a odešel, naklonil se ke mě.

„Jseš ze mě nervózní?" škodolibě se pozasmál. Moje tváře nabraly ještě tmavší rudou barvu.

„N-ne."

„Dobře." pronesl monotónně a vzal si triko. Nevěřil mi. Před ním jsem nebyla dobrá lhářka.

Následně si sundal mikinu i s tričkem, které měl pod tím, čímž odhalil své vypracované tělo. „Hej! Kdo ti dovolil koukat?" zaječel s hranou stydlivostí.