_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀Kapitola 2🍀

Isabela

Seděla jsem doma na posteli, v rukou držíc telefon. Právě jsem do něj zapojovala svá velká sluchátka a zapínala si do nich hudbu. Další nudné pondělní odpoledne.

Začala jsem prohlížet instagram a všechna instastories, při čemž jsem se zarazila u toho, že několik lidí tam mělo kromě svých "unikátních" fotek a videí i stížnosti na to, že na silnici do Trofors se stala nějaká bouračka včera při dešti. Zase. Lidé, kteří to tam neznají prostě nevidí v dešti na cestu a proto je tam teď tolik nehod.

Podívala jsem se na hodiny na telefonu. 16:43. Mamka už měla být doma z práce. A táta taky. Nejspíš spolu zase někam vyrazili. Od té doby, co sestře bylo dvacet a téměř bydlí s přítelem v bytě a dokážeme se o sebe postarat hodně dobře se jejich vztah spíš zlepšil. Taťka začal chodit dříve z práce a společně pak jezdili do kina, restaurací a tak. Co ještě říct o mojí rodině...

Ještě mám brášku, Phillipa, kterému bylo dvanáct.

Po pár minutách jsem zaslechla dveře. Rodiče už jsou doma. Položila jsem telefon a šla je přivítat.

„Ahoj!" seběhla jsem po schodech do předsíně. „Kdepak jste byli?" mrkla jsem na ně.

„Ahoj, zlato." řekla mamka. Tátův pozdrav následoval hned poté. Připadalo mi, že se oba chovali divně. Tak zaraženě.

Táta s mámou si vyměnili ustaraný pohled a táta lehce začal: „Víš, že byla u Trofosu bouračka, zlato?"

Vzpomněla jsem si na obrázek na instagramu. „Jo, dnes jsem si něco četla."

„Víš, kdo tam byl? " tímhle mě táta doopravdy zarazil, takhle se ptal pouze když se jednalo o někoho z příbuzných, či rodinných známých.

„Kdo?!" zeptala jsem se. „Gunnarsenovi." odpověděla mamka.

Pak mi to došlo. „To jako tvůj kamarád z práce? A jeho žena, kteří sem občas zašli?"

„Jo. Šéf mi to dnes řekl." Kjell-Erik byl tátův kamarád se kterým občas spolupracoval. Někdy sem spolu se svou manželkou chodili. Teď mě napadla další otázka, která se mi vůbec nezamlouvala.

„A oni... Jsou... " taťka mě ihned zarazil. „Ne, to ne. Ale v tom autě byli i jejich děti, a teď jsou všichni v nemocnici."

„Oni mají děti? " zeptala jsem se.
„Ano, to mají... Čtyři, ale v autě byli jen tři." vysvětlovala mi mamka.

„Měli byste za nimi zítra zajít." poradila jsem jim.

Táta přikývl. „Máš pravdu."

Oba se poté šli převléct, najedli se a tak.

Já ještě čekala návštěvu. V pět má přijít moje nejlepší kamarádka - Kaya. Vyběhla jsem proto zase nahoru a vyrazila do koupelny. Tam jsem si pořádně rozčesala své dlouhé hnědé vlasy a upravila si svůj crop top.

Zanedlouho se ozval zvonek. Vylétla jsem z patra a verandou prošla ke dveřím. Vylezla jsem na dvůr a u branky otevřela své černovlasé kamarádce.

Teď vám popíšu Kayu:
Má černé husté vlasy po ramena, šedé oči a už docela dost pěkně opálenou pleť. Je asi o půl centimetru menší a o pět měsíců starší. S tím věkem se dřív samozřejmě vždy vytahovala, jak jinak.

Vždycky jsme byli kamarádky. Když se tak zapřemýšlím, tak už od první třídy na základní škole a nikdy jsme se moc nehádaly. Zkrátka jak by řekly američanky: 'bff' jak mají být, až nám to vždy připadalo divné. Ostatní nejlepší kamarádky ze školy se vždy občas pohádaly a nemluvily spolu, ale my s Kayou vždycky stály při sobě. Jsme spíše jako sestry.

Kaya teď stála ve dveřích, v černém crop topu a šedých uplích džínách.

„Nazdárek! " řekla svým typicky rebelským tónem.

„Čau, tak pojď dovnitř!" obě jsme se vydali do domu.

„Zdravím! " zakřičela z předsíně na mé rodiče sedící v obýváku.

Z něj se poté ozvalo: „To už jsi tu zas?!" zasmála se mamka. Možná to znělo trochu zle, ale rodiče mají s Kayou velice přátelský vztah.

„Jojo a jdu vám sníst všechny chipsy!" teď už jsme se smáli všichni.

„Pojď." vydaly jsme se po schodech do mého pokoje. Přichystala jsem na mou postel deku, aby byla jako pohodlný gaučík a ze stolu jsem vzala svůj notebook. Kaya mezitím přinesla fantu a coca-colu a vzaly jsme si dva pytlíky brambůrek a do misky daly popcorn, který máma Kayi umí prostě nejlepší na světě.

Pustili jsme si naši srdcovku - Harryho Pottera a relikvie smrti první část. Dál už jsme jenom probírali školu, problémy...

Tak tady to asi pro dnešek skončím.

                          Ahoj! 💕
   

Doufám, že se vám kapitola líbila, ale dnes to bylo docela dost nudné.
A co, jak si užíváte zimu?
I když teda moc zima není no 😥.
🍀 _I_love_you_guys_🍀