_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 76 🍀

Isabela

„Bella, Bee, Issy, Isa, Bea, Isabelita, Bella-Boo, ... Lala?" když jsem se probudila, ozýval se za mými zády Marcusův tichý hlas, na konci pobavený, jako zní vždy, když je zmatený. Nechávala jsem však oči zavřené, protože se mi chtělo dál spát. A možná ještě před usnutím poslouchat, co to Mac povídá. 

Ještě chvíli mluvil, pravděpodobně něco četl. A znělo to... Znělo to jako přezdívky a zkomoleniny vytvořené z mého jména. Ale pak začal ozývat nepříjemný zvuk, který však po pár vteřinách ustal. Uslyšela jsem povzdech.

„Budeme muset probudit princeznu." mumlal si Marcus pod vousy. Málem jsem sebou cukla, když jsem ucítila pohlazení po vlasech. „Probuď se, Šípková Růženko." konečně promluvil nahlas, avšak tak jemně, jako bylo nejjemnější hedvábí, či marcipán, jaký si představíte.

Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem ještě unavená a rozespalá. Nechtěla jsem nic jiného, než delší spánek.

„Kolik je hodin?"

„Půl osmé."

Vytřeštila jsem oči, ale ihned je znovu zavřela, protože světlo procházející přes mléčné závěsy mě oslepovalo. 

„Jakožto Šípkové Růžence mi zbývá ještě devadesát devět let, jedenáct měsíců a necelých třicet dní do probuzení." 

Bylo slyšet, jak se Marcus jemně zasmál. „Ty jsi neskutečná. Sotva ses probudila a už počítáš?" 

Pokrčila jsem rameny a otočila se čelem k němu, zavrtávaje se mu do hrudi. Teplo, které z druhého těla vycházelo, mne nutilo znovu začít usínat. Mac mě hladil po paži, což mi vyslalo do těla příjemné výbojky tepla a já se musela sama pro sebe usmát, pokládaje ruku kolem jeho pasu.

„Nejradši bych tu s tebou takhle proležel celý den, ale musíme vstávat."

„Proč?" podivila jsem se. Marcus asi pokrčil rameny, cítila jsem totiž jeho tělo se napnout a zase se uvolnit. „Abychom dneska všechno stihli." 

„A řekneš mi co?" 

„Uvidíš, až budeme na místě." a s těmi slovy se - očividně ne moc dobrovolně - zvedl z postele a vyrazil do koupelny.

Imaginárně jsem se plácla do čela. Takže i dnes bude dělat tajnosti? Proč mi prostě neřekne, kam se musíme dostat, či co budeme dělat? - ptala jsem se sama sebe. Bohužel pro mě, tyto otázky neměly cenu, takže jsem si raději začala mnout oči, které si stále ještě zvykaly na světlo. Pak jsem se posadila a rozhlédla se po pokoji. Bylo to tu vážně útulné. Díky botám položeným u dveří, mikině přehozené přes židli a sklenici s vodou na lince, to tu vypadalo už i docela zabydleně. Líbilo by se mi tu zůstat déle, avšak dnes jsme měli tento pokoj opustit. 

Pesimista by řekl, že jsme tu byli vlastně zcela zbytečně. Nedozvěděli jsme se výsledky soutěže, zameškali školu, vyhodili peníze za nic. Optimista by řekl, že díky omylu jsme měli možnost si prohlédnout a užít tak nádherné město. Obdivoval by, kolik jsme toho stihli za jeden den a jak zajímavý určitě bude dnešek, protože teprve začíná a my vlastně nevíme, co nás čeká. Člověk, který vidí do budoucnosti by řekl, že nás po jednom úžasném dni čeká ještě jeden úžasnější.

Cukla jsem sebou při zvuku zavibrování mého telefonu. Natáhla jsem se tedy pro něj a odemkla ho, abych si mohla přečíst jedno nové upozornění.

Uživatel M4rcusGunnarsen vám posílá snap.

Svraštila jsem obočí a nechápavě střelila pohledem ke dveřím od koupelny, za kterými Marcus před chvílí zmizel. Rozklikla jsem upozornění a přes celý displej se mi promítl obrázek. Byla to fotka, ne úplně kvalitní. Přímo před očima jsem měla selfie, které vytvořil Marcus pravděpodobně když se probudil. Vlasy měl totiž na fotce rozcuchané a oči takové... rozespalé. Co bylo však zarážející, byla hnědovlasá hlava, která spala na jeho hrudi. Zasáhl mne pocit, jako by mě něco bodlo, bolel ten pohled. Avšak když jsem si uvědomila, o koho se jedná, bolest ustala a mé tváře začaly pálit a barvit se do nachova. Byla jsem to já, kdo na něm téměř ležel, ačkoliv si pamatuji, že večer jsme usínali každý na jedné půlce postele.