_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 22 🍀

Isabela

„Isabela Førsteová! Vy, slečno nedokážete sehnat předlohu a váš takzvaný um dokazuje, jak naprosto neschopná jste!" nebyla jsem schopná slova. Slzy v očích mne pálily. A k tomu jsem zaznamenala ještě jednu podstatnou věc - necítila jsem ruce. Nepohla jsem ani jednou. Sevřelo se mi hrdlo. Celá jsem se rozklepala. Polilo mě horko. J-já, já jsem ochrnula!

Vyletěla jsem do sedu a strašně sebou škubla. Začala jsem přerývavě a hlasitě dýchat. Zvedla jsem ruce a začala s nimi kroutit, abych se ujistila, že to byl pouze sen. Na těle mi vyrazily kapičky potu. Celá jsem se klepala, i přesto že jsem byla zpocená kvůli zlé noční můře, mi byla zima.

Dívala jsem se okolo sebe. Je tma, pravděpodobně pár hodin po půlnoci. Sáhla jsem po telefonu na nočním stolku, abych se podívala, kolik hodin doopravdy je.

Čtvrt na jednu. I přes své stále rozklepané ruce jsem si trochu oddychla. Můžu ještě spát. Mobil jsem vypla a položila ho na noční stolek.

Lehla jsem si a zachumlala se do peřin. Zavřela jsem oči...

Už několik minut jsem se snažila usnout. Neúspěšně, bohužel. Z hlavy jsem nedokázala dostat svůj sen, nervozitu ze soutěže a tak trochu strach.

Přemýšlela jsem o tom, co dělat než se mi podaří zase usnout. Po dlouhém uvažování jsem se snažila jediný nápad vyhnat z hlavy. Zároveň jsem to tak nějak chtěla udělat. V tomhle domě byl jen jeden člověk, který byl nejspíš vzhůru a tak nějak relativně jsem si s ním chtěla promluvit. Ani nevím o čem jsem s tím člověkem chtěla mluvit, netuším co mě k němu táhlo.

Ale vím, že tím člověkem byl Marcus Gunnarsen.

Zvedla jsem se z postele tak rychle, až se mi zamotala hlava. Otevřela jsem dveře ze svého pokoje. Z těch vedlejších, prosklených a polepených plakáty svítilo matné slabé světlo zevnitř z místnosti.

Díky tomu jsem poznala, že je na mobilu, nespí. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala dříve, než jsem byla schopna si uvědomit co dělám a pořádně si to rozmyslet.

Pootevřela jsem dveře.

„M-marcusi, jsi vzhůru?" zašeptala jsem tiše. Uslyšela jsem kladnou odpověď a po otázce, zda můžu dál vešla dovnitř.

„Co se děje?" jeho hlas zněl trochu chraplavě a mluvil potichu, upíral na mě pohled těmi jeho tmavými čokoládkami s jiskrami v očích, tmavými jako studna, ve které se odráží noční obloha. Teď se posadil a prsty si projel skrz vlasy.

„Ehmmm, nejdeš se mnou ven? Rodiče spí, tak by sis mohl dát cigáro." ano, Isabelo Førsteová, ty dokážeš lidi motivovat.

Marcus se na mě nechápavě podíval.

„Teď?" přikývla jsem.

„Okay, okay. Tak půjdem, ale počkej, vezmu si cigára a mobil."

Připraveni jsme byli hned. Potichu jsme prošli po schodech, ve verandě jsme si vzali bundy a boty. Okolo ložnice jsme došli k chodbě, ze které jsme vyšli do kotelny spojené s garáží.

Vzala jsem si tu klíče, které byly schované v krabičce od šroubováku a odemkla na zahradu.

Společně jsme došli k pergole. Marcus z kapsy vytáhl krabičku od cigaret a zapalovač.

„Nechápu, jak ti to může chutnat." zakroutila jsem nad tím hlavou. On jen pokrčil rameny.

Po chvíli ticha, které zde panovalo, Marcus promluvil.