_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 12 🍀

Isabela

Vracím se domů ze školy. Vešla jsem do domu a uslyšela smích té maškary Sofie. Je tady každý den odpoledne. Pořád se lepí na oba jako lepidlo a na mě kouká jako bych tady vůbec nebydlela a měla jít pryč. Přišla jsem do kuchyně propojené s obývákem a jakoby nic jsem si vzala z lednice pomerančový džus a nalila si ho do sklenice. Najednou se za mnou ozval uječený hlas:

„Můžeš laskavě vypadnout?!" nereagovala jsem a vychutnávala si výbornou chuť tekutiny, kterou jsem právě pila.

„Tys mě neslyšela?! Takže ještě jednou pro tupce: V Y P A D N I!" zaječela hlasitěji. Pomalu s prázdnou skleničkou v ruce jsem se otočila. Oba se váleli na gauči a Marcus tikal vytřeštěnýma očima ze mě na Sofii.

„Ehm, cože? Já ti nerozuměla. Zdálo se mi že na mě ta napudrovaná slepice kvokala ať koukám vypadnout. Slyšel jsi něco, Macu?" nečekala jsem na odpověď.

„Takže víš co znamená když někdo něco vlastní? To znamená, že mi ten dům patří, ty by jsi se měla sebrat a vypadnout." přišla jsem ke gauči a posadila jsem se. Sofie najednou začala hrát, že odchází. „Občas se mě taky můžeš zastat, Maci." řekla s až moc přehnanou smutností v hlase. Marcus na mě zaraženě civěl. Pak uviděl Sofiinu kabelku.

„Sofie, počkej, máš tu kabelku!"
Rychle se za ní rozběhl. Chvíli byli oba ve verandě a poté oba přišli a Mac se na mě jedovatě zamračil. Sofie se škodolibě úšklíbla.

„Vypadni." řekl aniž by se jakkoliv zatvářil. Udělal to bez jakéhokoliv citu. V jeho temně se lesknoucích čokoládách se najednou utvořila bariéra, která mě ne a ne pustit dovnitř. V očích mu už nepohrávali hvězdičky, jako předtím. Z jeho pohledu plného nenávisti a zlosti mě mrazilo po celém těle.

„C-co?!" nechápala jsem. Měla jsem strach z tohohle Maca. Z Maca, který byl úplně jiný než ten bez Sofie, kterého mám radši. Toho docela hodného a svým způsobem tajemného, který mě dovede rozesmát. Toho Maca, co je opravdový. Nebo si to možná jenom nalhávám.

„Řekl sem - vypadni odtud sakra!" zařval po mě. Snažila jsem se nedávat to najevo, ale vyvedl mě tím celou z míry. Ani jsem se nepohla.

Další minutu jsem se nehýbala. Sofie si začala prohlížet své gelové nehty. Marcus na ni letmo pohlédl. Potom bez jediného slova mě chytil za zápěstí a vytáhl mě na nohy.

„Koukej. Jít." za každým slovem mi stiskl ruku o mnohem víc. Bolelo mě to. „Pryč!" zařval. Cítila jsem jak mi buší srdce. Bušilo nahlas a rychle, jako když hrajete na buben. Bušilo o pomoc. Žaludek se mi stáhl tak moc, že by se z něj mohla udělat jehlice na špízy. Marcus mě táhl chodbou až do verandy, kde mě pustil, tím způsobem, že mě skoro odstrčil. Na zápěstí jsem měla rudý, hodně moc viditelný bolavý obtisk jeho ruky. Chytil mě skoro u brady pod krkem a natlačil na dveře. Natlačil mě tam tak moc, že jsem se praštila o kliku, která mě tlačila do zad.

„Jdi pryč okamžitě!" zamumlal drsně a podíval se mi do očí. Najednou jako když mlha zmizí, i Macova bariéra napříč očnímu kontaktu se ztrácela. V jeho očích jsem najednou uviděla odrážet se starost, beznaděj. Ale polovina mého podvědomí mi říkala, že se tam nejspíš odráží moje myšlenky. Marcus povolil stisk. Najednou k nám přikráčela Sofie. Zakroutila jsem hlavou, že ne a chtěla jsem jít po schodech nahoru, ale Sofie mě zastavila a vlepila mi facku.

„Sofie, ne!" zaburácel Marcus. V jeho hlase se ozýval vztek.

„Ať se ta tvoje kráva naučí poslouchat. Měla by dostat lekci." pronesla s ledovým klidem a uštěpačně se ušklíbla.