🍀 Kapitola 57 🍀

357 25 11
                                    

Isabela

„Na světě je přes sedm miliard lidí, tak proč tě mám doučovat zrovna já?!" zaúpěla jsem. Už hodinu a půl jsem se mu snažila vtlouct do hlavy jednu pitomou látku, no Marcus za tu dobu stihl vypít nějakou limču, po mém ignorování jeho čmárání do mého sešitu prohrál čmárací válku sám se sebou, udělal čtyři vlaštovky (z toho dvě skončily zapletené v mých vlasech), tak tisíckrát řekl: „Uhm", aniž by mě vnímal a tak milionkrát stihl pronést větu: „Já to nechápu."

Ne, že bych po každém jeho štěněčím úsměvu neroztála jako zmrzlina a neodpustila mu to. Ale už jsem začínala ztrácet nervy.

„Trrrrrr!" zvolal najednou a já už myslela, že zase s vlaštovkama hraje Hvězdné války. Otočila jsem se na něj s nechápavým pohledem a Mac jen pokrčil rameny.

„Zvonilo. Neslyšelas?"

„Hodinu končí učitel." ušklíbla jsem se znechuceně. Jak já tuhle větu nenáviděla!

Marcus rozhodil rukama. „A ty tu nějakýho vidíš?"následně mi jednu z vlaštovek opatrně vyndal z už tak rozcuchaného drdolu.

„Za pět minut jsem zpátky." řekl Marcus a mrkl na mě, zvedajíc se z kolečkové židle, kterou si sem ze svého pokoje dotáhl.

„A nechceš už pro dnešek skončit?" zahučela jsem k jeho zádům, která se vzdalovala do svého pokoje. Stejně už to bylo o ničem. Blonďák se překvapeně otočil.

„Kolik jsme toho probrali?" pokrčila jsem rameny.

„Docela dost."

„A kolik toho umím?" zvědavě mu zajiskřilo v očích. Už jsem se zmínila, jak dokonale vypadají?

Vzpomněla jsem si, když jsem ho před chvílí zkoušela.

„Pěkný kulový." odpověděla jsem monotónně. Marcus došel zpátky ke mně a vesele mě cvrnkl do nosu.

„To nevadí. Snaha se cení." málem jsem vyprskla smíchy.

„Ale ty ses nesnažil."

Teď zase působil vážně. Trochu zklamaně, zároveň trochu flegmaticky a optimisticky.

„Tvoje snaha se cení." pronesl smířeně a zmizel ve svém pokoji.

„Já vážně nechápu, jak to můžeš brát takhle lehkovážně." vydechla jsem.

„No jo, máš pravdu!" ozvalo se a Mac vyběhl ze svého pokoje. Můj obličej se zkroutil do překvapené grimasy.

„Měl bych víc jíst." pronesl blonďák směrem ke mně a má dlaň se bolavou rychlostí srazila s čelem. A myslím, že by nejradši sejmula i onoho Gunnarsena.

„Já mluvila o učení." vysvětlila jsem trochu podrážděně. Bylo mi jasné, že ze sebe dělá toho blbce schválně a proto jsem se to snažila ignorovat, ale teď už to nešlo. Pak jsem se zarazila. Jak ho vůbec napadlo to s tím jídlem? No, radši jsem se neptala a pouze znuzeně házela učení zpět do tašky. Věřili byste tomu, že než Mac spočítal pět příkladů, já stihla udělat úkol z Norštiny? Ale bylo to vážně tím, že danou látku nechápal. Jiné věci uměl dobře.

„Když už mluvíme o jídle, mám hlad." ozvalo se a Marcus si odnesl své učení. Nijak se nenamáhal se zavíráním sešitů, jednoduše vše nahrnul na hromadu a tu pak odnesl pryč.

„Já ani ne."

Následně se vrátil do mého pokoje a s unaveným úsměvem, který mu vytvářel mezi obočím lehkou vrásku mi podal ruku.

„To známe, anorektičko."

Nakrčila jsem nos. „Já nemám anorexii."

„Že to tak ale nevypadá..." utrousil stále pobaveně a já už konečně chytla jeho ruku, kterou jsem ale trochu naštvaně a odtažitě stiskla.

„Nemůžu za to, jak vypadá moje tělo." ale moc mě to trápí. Nikdy se mi nelíbilo. Neměla jsem nijak výrazné křivky, mnoho lidí mi říkalo, že jsem moc hubená (jediná výhoda byly výrazné klíční kosti), ale tomu já nevěřila. Občas mi přijde, že jsem spíš široká.

Marcus, jako by poznal co mě trápí mi ruku stiskl silněji a trochu nervózně zamumlal: „Já ale neříkám, že se mi nelíbí."

V tu chvíli mě napadala otázka: 'Stačí, aby Marcus řekl jen tohle a moje tváře už hoří?'

Mrkl a za ruku mě jako bych byla pírko vytáhl na nohy a už jsme šli dolů. Zastavili jsme až v kuchyni, kde blonďák prohledal lednici. Já si mezitím všimla žlutého lístečku na lince. Byl popsaný máminým písmem, které se podobá tomu čínskému. Občas mi přijde, že s tátou soutěží, kdo má hůř rozluštitelné písmo, ale taťka docela vyhrává. Nevím, jak to pokaždé dělá, ale ani on sám občas nerozezná písmeno 'L' od 'A' a tak podobně.

'Uvařte něco poživatelného k večeři. A nepodpalte kuchyň! -Máma'

Tsss. Copak já někdy podpálila kuchyň? Pomyslela jsem si. Jo, sice se mi to jednou málem povedlo, ale zabránila jsem tomu.

Ukázala jsem Macovi papírek a řekla, že i kdyby hledal v lednici sebevíc, stejně se vaření nevyhneme.

A tak jsme se do toho dali. Když mi Marcus řekl, že budeme vařit spolu, prvně jsem mu nechtěla moc věřit. No, nakonec jsem si vzpomněla na to, když jsem byla nemocná. To vařil docela dobře.

Tak jsem mu hodila zástěru, kterou jsem si já samozřejmě nechtěla brát, no blonďák mi jí přímo vnutil, takže jsem si jí přeci jen vzala. Shodli jsme se na rýži s nivovou omáčkou, kterou jsme hned začali připravovat.

Celkem nám to šlo, s úsměvy na tvářích jsme po sobě občas pokukovali, ale tato činnost byla poslední dobou tak nějak denní chleba. Tentokrát to bylo ale více uvolněné, veselé. Když jsme nechali vařit omáčku, už ze zvyku jsem chmatala po mobilu, s úmyslem zapnout hudbu. Až na poslední chvíli jsem se zarazila. Trochu jsem se bála, že by to Marcusovi mohlo vadit.

„Ehm, nevadí když zapnu písničky? Je to můj rituál, když něco vařím." zeptala jsem se se skousnutím dolního rtu. To byl jeden z mých zlozvyků, hlavně levou půlku rtu jsem měla vždy rozkousanou.

Marcus otevřel pusu - chtěl něco říct, no když se jeho oči plně zaměřily na mé rty, oněměl jako ryba a zase pusu zavřel. Po chvilce se probral a pohledem se zasekl tentokrát v mých očích.

„Tohle už radši víckrát nedělej." zabrblal, až mu bylo sotva rozumět. Nechápavě jsem pozvedla obočí a Mac zatřásl hlavou, až se mu vlasy zavlnily.

„Teda, ehm -" odkašlal si. „Jo. Jasně, že můžeš."

A tak jsem pustila hudbu, jež mě nutila alespoň vlnit prsty na rukou v jejím rytmu, v hlavě odříkávajíc text.

Ani nevím, kdy se co změnilo, no po zbytek vaření už jsme oba tak nějak tančili a sebejistě se usmívali. Teď mi bylo dobře. Proplouval mnou hřejivý pocit a brněly mi konečky prstů, což bylo velice příjemné.

„Sůl." poručila jsem si a v tu ránu přistálo v hrnci několik malinkatých bílých zrnek. Myslela jsem, že mi podá do ruky solničku, proto jsem ji měla nataženou, čehož Mac využil a chytil mě za ní. Přitahujíc mě k sobě mě protočil a s veselým úšklebkem si mě proskenoval svýma pronikavýma očima.

A já z toho opět byla stejně jako vždy v háji.

🍀Hello!🍀
A další kapitola je na světě. Doufám, že jste si ji užili, už jen trošku a zase se to rozjede... A takhle končím se spoilery.

Poslední dobou nějak nemám chuť k psaní. Navíc mi ani nepřijde, že by se vám příběh líbil, nevidím žádné komentáře. Mrzí mě to, ale co s tím nadělám.

So...

🍀_I_LOVE_YOU_GUYS_🍀

AND

HOPE, YA LIKE IT! 🏵️

_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]Kde žijí příběhy. Začni objevovat