_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 71 🍀

Isabela

„Cože?" vyjekla jsem na mamku, která se teď spokojeně usmívala.

„No jo, koukni na ten mail, pak to spolu probereme." řekla jen, odnášeje nákup do kuchyně.

V mailu pouze stálo pozvání na zhodnocení obrazů společně s přesným časem.

Večer u večeře se přesně toto stalo hlavním tématem. Rodiče ihned aktivně řešili dopravu do hlavního města. Nakonec jsem jejich horlivou diskuzi rozsekla tím, že jsem se rozhodla jet vlakem, stejně jako minule. Také mě čekal telefonát s třídní učitelkou, která se prý zapomněla o akci zmínit ve škole.

Další den si mě samozřejmě nezapomněla odchytnout na chodbě společně s ředitelkou. Tam jsem také potkala Ingrid, která mi věnovala soucitný úsměv. Pomalu jsem začínala litovat, že jsem se o tu soutěž tak zajímala. Nebýt toho, mohla bych trávit přestávku kreslením nebo čtením, jak to dělám téměř vždy. Zbytek přestávky byl ale naopak velmi příjemný, když jsem uslyšela pípnutí mého mobilu a nalezla tam zprávu od Mace. Byl to jen smajlík, ale i ten mi vykouzlil úsměv na tváři.

Reálná verze onoho úměvu, avšak mnohem jiskřivějšího, na mně k mému překvapení čekala před školou. Marcusovy oči byly jemně přivřené a koutky rtů roztáhlé směrem nahoru. To proto, že se tak moc usmíval. Jeho oči se třpytily a celou tu dobu, co jsem k němu s překvapeným výrazem na tváři mířila, ze mě nespustil zkoumavý pohled.

„Ahoj, Førsteová." pronesl s úšklebkem a přivinul si mě do náruče. S potěšeným úsměvem jsem mu objetí oplatila, a tak jsme tam chvíli jen tak stáli. Stáli a objímali se, jako když se setkáte s někým z rodiny, či se starým známým po neskutečně mnoha letech.

„Ahoj, Gunnarsene." šeptla jsem mu do hrudi a uslyšela, jak se upřímně zasmál. Jako bychom oba říkali: „Rád/a tě zase vidím."

Když jsme se od sebe odtáhli, zrakem jsem po jeho růžových pěkných rtech vyjela až k očím, které měly opět tu svou čokoládovou barvu, která však byla... Jak to říct? Nebyla to úplně světlá hnědá, avšak jeho oči zkrátka zářily, což je dělalo světlejšími. Vlastně jeho oči měly celkově zvláštní moc. Nebyly zelené, avšak jejich pohled mi způsoboval pocit, jako když v létě uleháte do trávy, či jemného mechu. Je to tak příjemné se do nich dívat. A nebyly stříbrné, ale stejně se leskly. Jako stříbrná pouta, jimiž vás chytí a nepustí. Přesně takhle se mě jeho oči zmocnily. Také nebyly modré jako oceán, a přesto jsem se v nich dokázala topit. A co bylo nejzvláštnější - mě nevadilo se v jeho tmavých očích topit. Co víc, líbilo se mi to.

„Co ty tady?" zeptala jsem se, mrkaje kvůli tomu ohromujícímu pocitu, jak mne pozoruje.

Marcus se poškrábal na zátylku. „No, to víš, šel jsem jen tak okolo..."

Pozvedl jeden koutek do úsměvu, načež jsme se oba zasmáli.

„Okolo, když je tvoje škola skoro na druhé straně města?"

„No..."

Úsměvy naše tváře nepouštěly, vydali jsme se společně od školy. Šli jsme těsně vedle sebe, při povídání jsem vnímala, jak se naše ruce pohupují a občas se otírají o sebe. Blonďák se na mne zrovna podíval, pravděpodobně chtěl nějak okomentovat mé vyprávění o škole, když jej přerušil jiný, avšak nám oběma známý hlas.

„Is!" otočila jsem se a spatřila Matta, který se na mě šklebil. Na Marcuse, který jej propaloval nenávistným pohledem, se ani nepodíval. Dělal, jako by tu nebyl. Zato blonďák se celý napl jako struna, obě ruce zatnul v pěst, až mu klouby zbělaly. Znervóznilo mě to, nejraději bych ho chytila za ruku, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem se zářivě usmála na Matthewa.