_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 13 🍀

Isabela

Dneska odpoledne by měla přijít Riley. Snad poprvé, od doby co se sem nastěhovali Marcus s Martinusem, sem přijde někdo jiný, než Sofie. Už skoro týden nepřišla. Kaya si dělala srandu, že budeme slavit rekord, ale to jsem jí zatrhla. Marcus na mě pořád divně kouká, přijde mi ale, že se spolu teď víc bavíme. Martinus už bude moct chodit na fotbalové tréninky, takže tam s námi odpoledne moc nebývá. Ale pokaždé je na něm vidět, jak je šťastný. Užívá si i každý telefonát, každé zařizování. Postupem času jsem zjistila, že je to jeho způsob, jak nemyslet a nebát se o zbytek své rodiny. A návrat do zajetých kolejí mu pomáhal.

Bavilo mě to s ním probírat. Pokaždé jsme si udělali čas a posadili se do nějakého volného pokoje. Oba si vždy spolu povídáme, svěřujeme pocity. Stejně to ale ještě není úplně pevné přátelství.

S Marcusem to bylo jiné. Naše přátelství se také pomalu ale jistě prohlubovalo, ale začínalo na mnohem mrazivější úrovni. Co se mi ale líbí je, že jsme byli oba podobně blázniví. Tinus byl taky takový, ale Mac si ze sebe dokázal lépe udělat srandu. A to mě bavilo. Pokaždé když měl příležitost, byl to on, kdo nám kouzlil úsměvy na tváři.

Nyní nemám co dělat. Sedíme s Macem na gauči a oba zíráme na titulky, které jsou neobyčejně dlouhé, nebo se mi to možná zdá, protože většinou po filmu vypínáme televizi. Nyní ale důkladně skenuji bílé písmo jdoucí po sobě na černém pozadí. Nevnímám všechny významy slov, co přečtu.

Marcus

Zírám na titulky. Ani já, ani Is nechceme vypnout televizi. Nakonec se zvednu, ale televizi nevypínám. Vzpomněl jsem si, že bych měl rehabilitovat s nohou, a tak s ní začnu kroužit a různě jí protahovat.

Pohlédnu na Is. Už se nedívá znuděně na televizi, ale pobaveně si mě prohlíží. Ha ha ha. Asi jí dělám dobrou podívanou. Vážně si taky přijdu směšně? Tahle holka mě vážně zbavuje vší mé hrdosti. Ale vlastně mě bavilo ji rozesmívat. Ale zároveň mě strašně vytáčela. Ale zároveň ji mám docela rád. Jako kamarádku.

A jak jinak bych jí jako měl mít rád, co?! Ptal jsem se svého podvědomí. A ač nerad, musel jsem dát svému podvědomí za pravdu. Něco na oné dívce lákalo a mátlo mou pozornost. Něco mi pohled přesměrovávalo stále na ni. Zajímalo mě, jaké měla pocity. Až moc se mi zamlouvalo vidět ji šťastnou. Znervózňovala mě její přítomnost, občas mě zcela vytáčela. Ten vztek mi ale zanechával jakýsi pocit zvláštní nálady. Cítil jsem se šťastný.

Proč jsem nad tímhle sakra vůbec přemýšlel?! Nevím. Proč mi moje podvědomí neustále předhazuje tu větu "co když..?"? Také nevím.

Nevěděl jsem nic a cítil se z toho zmatený.

„Kam zíráš?" probere mě z mých myšlenek, což mi připomene, že už na ní moc dlouho hledím. Teď už nemá ten pobavený úsměv. Vypadá trochu vyvedená z míry, její veselá a sebejistá tvář je ta tam.

„To ti přijdou tak k smíchu lidi, co musí chodit na rehabilitace? Holka, ty bys nemohla být doktorka." úšklíbnu se na ni a ona s takovým tím hraným úsměvem zakroutí hlavou.

„To nevypadalo jako rehabilitace, Macu." úšklíbne se na mě. Najednou dostanu skvělý nápad. Musím ji nějak vyhecovat.

„Ty ani nevíš, jak vypadá rehabilitování, kotě. Přiznej se, že si mě prohlížíš kvůli něčemu jinýmu." úšklíbnu se a ona znechuceně protočí očima. Vypláznu na ní jazyk.

„Co tím myslíš?!" úšklíbnu se ještě víc. Tuhle hru mám vyhranou.

„Tak dokaž, že víš jak vypadá rehabilitace nohy, hmm?!" sázím, že teď už to nevydrží a udělá to, co jsem přesně chtěl.