_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 42 🍀

Martinus

Pousmál jsem se. Už jsem se tak těšil, až pojedu domů z rehabilitace. Těšil jsem se na Riley, které dnes končila škola dřív.

Bylo to zvláštní. Ač jsem vždycky měl tu 'andělskou' tvářičku, úplný anděl jsem nikdy nebyl. A ani jsem se nebavil s dívkami Rileyina typu. To ona byla ten typ anděla. S takovými dívkami jsem žádnou zkušenost neměl, byly mi víceméně lhostejné. A nyní jsem měl potřebu ji ochraňovat, slyšet její smích a pomáhat jí. To jsem nikdy nedělal. Taky jsem s žádnou dívkou neměl tak vzácný vztah, jako s ní. Vlastně, nedalo se říct, že bychom spolu randili, to ne. Jen, jako bychom už oba věděli o našich smíšených pocitech vůči druhému.

Blížil jsem se k zastávce. Už jsem viděl ty její andělsky modré oči. Ty vlasy po ramena, jenž zářily leskem. Růžové tváře a milý úsměv.

Došel jsem na ono určené místo a už jsem ji spatřil doopravdy.

Riley

„Ahoj!" ozval se za mnou přívětivý, hřejivý hlas a jeho majitel mě vtáhl do ještě příjemnějšího objetí. Líbilo se mi to stejně jako vždy, no, delší dobu už jsem zaznamenávala změnu mého chování a funkcí těla, když mi byl onen blonďák nablízku. Bylo to zvláštní. Pokaždé jsem ucítila jak mi na kůži pomalu, ale jistě naskakuje husina. To dokázalo rozproudit krev v mých žilách a vyslat mi tělem výbojky elektřiny. Ne silné, ale spalující. Ne slabé, ale jemné. Způsobovaly mi v těle kolaps, neschopnost se pohnout.

Nadechla jsem se. V nose mě příjemně šimrala jeho vůně. Voněl po volnosti a něčem čerstvém, svěžím. Musela jsem se ovládat, rychle jsem onu vůni, jenž mě tak přitahovala, vydechla.

Bylo to stejné jako minule, předminule a několik setkání předtím. Tinus pro mě již neznamenal jen kamaráda, byl pro mě něčím výjimečným. Dokázal mě rozesmát, ochránit - pokaždé, když jsem se cítila v nebezpečí, on byl prvním, kdo to poznal a okamžitě zareagoval. On ale byl jiný než ostatní kluci. To ostatní nebyly vztahy, to byla jen přetvářka, na kterou jsem měla naletět. Tinus takový nebyl. Věděl, čím jsem si prošla a nebral mě jako dívku co kývne na vztah s každým. Tak to totiž nebylo, věřila jsem lžím. Nebral mě ale ani jako nějakou poškozenou, jako něco co musí všichni chránit.

Když se mě po několikáté zastal před Jasonem a víceméně mě tak nějak zachránil, myslela jsem, že jsem pro něj jen přítěž. Myslela jsem, že mě bere jen jako něco, co se nedokáže samo bránit, co musí ochraňovat. Že je pouze můj bodyguard, další štít, ze kterých si okolo sebe stavím hradbu aby nemohl nikdo projít. A to mě zraňovalo. Bála jsem se, že mě opustí. Martinus mě místo toho vzal, a ukázal mi svůj svět. Své přátele, svou minulost, záliby a rodinu. Po nějaké době mi ale ukázal i svá tajemství. Největší obavy, nepřátele, jež žádné neměl a i to, co nikomu jinému.

Byli jsme spolu často. Zanedbávala jsem kvůli tomu i své ostatní přátele, avšak občas jsme se k nim připojili spolu s Tinusem.

I přes mou nešikovnost mě podporoval při hraní fotbalu. No, stále byla výhra, když jsem dokázala kopnout do míče, ale bavily mě naše projížďky městem na skateboardu. Ten, jak jsem si všimla, dnes Martinus neměl.

Ale já ho také pár věcí naučila.

Občas jsem ho doučovala, protože stále nechodil do školy, učili jsme se hlavně u nás, takže náš dům znal nejspíše i poslepu. Několikrát jsme spolu vařili, což mě na něm udivovalo, že vůbec umí.

U nás v rodině bylo plno lidí, kteří hráli na hudební nástroje. Měli jsme kvůli tomu také speciální pokoj s tlumenými stěnami, kde jsme nástroje měli. Já a Martinus jsme tam spolu často chodili hrát, nikdy by mě nenapadlo, jak zajímavé může být hraní na piáno. Zkoušela jsem ho naučit hrát na housle, přičemž nám oběma nejednou málem vypíchl oči.