_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 59 🍀

Isabela

„Thanks to you really good." zamumlal konečně blonďák, mluvil tiše a pomalu. Díky tichosti zněl jeho hlas chraplavě. Nenapadlo by mě, že dokáže jeho hlas znít tak nízko. Následně se oba zakřenili a já nechápavě vykulila oči, obočí mi vyletělo až nad mraky. Proč by se díky mně teď měli cítit 'opravdu dobře'?

Nevím proč, ale podle toho, jak poté oba zazmatkovali, měla jsem pocit, jako bych tuhle větu vůbec neměla slyšet.

Než jsem však stihla já, či oni něco říct, ozvaly se kroky někde za mnou a následné se o mou levou ruku jemně otřela ruka někoho jiného. Z toho místa mi tělem prošel elektrický výboj, následně příjemné teplo a na kůži se mi vytvořila husina. Příjemný to pocit.

„Co se děje?" ozval se jeho hlas nezvykle nízko. To proto, že nemluvil nahlas. Na vteřinu se po mně podíval tím svým nečitelným pohledem, který by dokázal propálit nejpevnější zeď, kdyby chtěl.

„Ehm,..." zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho, netušíc, co říct. Pak se od skupinky ozvalo tiché mumlání a jediné, co jsem dokázala aspoň trochu rozeznat z těch všech rychlých vět bylo: „Hope, it's not her boyfriend." a následný smích. Věta znamenala - 'Doufám, že to není její přítel.'

Marcus to nejspíše také zaznamenal, poznala jsem to podle jeho tichého 'Aha'.

Pak udělal to, co jsem nečekala - stiskl mou ruku, načež mi přes její hřbet přejel bříškem palce. Tohle hřálo mnohem víc a lépe to uklidňovalo.

„Můžeš s tím jít ven?" zeptal se opět tiše, pohledem propalujíc ty dva kluky před námi. Levou rukou mi podal malý košík, ve kterém byly už nějaké věci, s tím i peníze na zaplacení nákupu.

Nechápavě jsem k němu vzhlédla, on se jen zatvářil tak nějak... Nevím. Prvně bych to popsala tak, že se na mě podíval přísně, ale to nebylo to správné slovo. Spíše ochranitelsky.

Kývla jsem a jako omámená se přinutila k odchodu.

„See you soon!" zvolal za mnou jeden z těch cizích kluků. 'Uvidíme se později!'

Nad těmi slovy jsem jen zakroutila hlavou a po zaplacení odešla před obchod.

Marcus po nějaké chvíli přišel až moc blízko ke mně. Neříkám, že by mi to vadilo, jen... Byl to zvláštní pocit. Ještě k tomu, když jeho oči byly nyní tak černé. Jako studna v noci, když není vidět měsíc, tudíž ji nic neosvětluje.

Až po chvíli jsem se odvážila promluvit.

„Všechno v pohodě?" snažila jsem se ho donutit, aby se mi podíval do očí. Mac se ale stále díval někam nade mě. Tak jsem ho jemně zatahala za konečky prstů pravé ruky a stoupla si na špičky. V tu chvíli, když se na mě podíval jsem navázala oční kontakt. Říká se, že oko je brána do duše. A stejně tak to bylo i s jeho očima. Bylo to tak zvláštní a úžasné pozorovat, jak se mu zorničky zúžují, okolo nich se vytvářejí malé, stále se zvětšující hvězdičky a duhovka se odprostředku zesvětlovala.

Jemně přikývl, jakoby v tranzu. „Všechno." šeptl, následně se koutky jeho rtů pozvolna roztáhly a vyjely vzhůru.

„Co to bylo?" zeptala jsem se s úsměvem na Marcuse, jehož tvář nyní byla opět na chvilinku kamenná.

Pak se ale nevinně pousmál. „Co?"

Jako by netušil. Přitom se mu v očích blýskalo. Kdybych to měla popsat podle filmu, právě se usmíval jako takový ten 'skromný hrdina', který musí skrývat, jak velké dobro pro svět udělal.

„Vypadal jsi tam, jako nějaký gangster." zasmála jsem se.

„Jako gangster, jo?" Marcus se ušklíbl.

Přikývla jsem. „Uhmm, docela se bojím, že ty kluci skončili v příkopu."

Vteřinu na to se Mac zhluboka nadechl a vydechl nosem. „Ani mi je nepřipomínej."

Nechápavě jsem pozvedla obočí, nad čímž jen mávl rukou. Pak chytil mou volnou ruku a trochu se ke mně sklonil.

„Udělali ti něco?"

„Nic. Jen si mě divně prohlíželi." pokrčila jsem rameny a nad vzpomínkou, jak mě všichni propalovali svými pohledy jsem se zhnuseně a trochu vyděšeně otřásla. „Děkuju, žes mě jich zbavil."

Když jsem viděla, jak se sebejistě pousmál, rychle jsem dodala: „Teda, ne, že bych se jich nedokázala zbavit, to ne..."

Marcus se uchechtl a zakroutil hlavou.

„Nemůžeš prostě přiznat, že jsi beze mě byla ztracená a jen poděkovat? To je to tak-" unaveně jsem pokroutila očima nad jeho prupovídkami, stoupla si na špičky, a rychle mu vlepila pusu na tvář. Blonďák se zcela zasekl a až po chvilce se zmohl alespoň na zaražený, nechápavý, ale přesto šťastný úsměv. Kdybych vám to měla ještě lépe popsat, usmíval se jako měsíček na hnoji, který najednou přemýšlí, co na tom hnoji vlastně dělá, ale je docela spokojený.

„Stačí to jako poděkování?" zeptala jsem se nejspíš až moc rychle, až teď jsem si uvědomila, co jsem udělala a mé tváře zrudly do barvy rajčete. Fuj, rajče. Tedy, abych se opravila, mé tváře nabraly barvu zralých jahod.

Marcus přikývl, načež se s úsměvem se známkou nejvyšší blaženosti dal do pohybu. Já vyšla za ním, prsty se jemně dotýkajíc rtů, kterými jsem se před chviličkou dotkla jeho pokožky. Kdo by řekl, že člověk může mít tak hebkou tvář.

Cesta k Gunnarsenovic dědovi trvala pokojně, docela rychle nám to uteklo, poněvadž jsme si cestou povídali a dost se nasmáli. Tak jako vždycky, když jsme spolu sami. V tu chvíli se člověk cítí tak uvolněně, v bezpečí - příjemně. V takových chvílích si máme co říct a je to, jako bych mluvila s člověkem, kterého znám od narození. Marcusova přítomnost ve mně způsobuje opravdu zvláštní pocity. Na jednu stranu mě šíleně znervózňuje a na druhou stranu se s ním cítím tak v bezpečí. Jako bych právě a jenom jemu mohla říct tajemství, která bych nevyzradila nikomu na světě. Vím, že něco ve mně mi říká, abych mu věřila, že to on mě nezradí.

Právě jsme stáli před dveřmi malého domečku Marcusova dědy a blonďák stiskl zvonek. O jen malinkatou chviličku později už ve dveřích šramotil klíč a následně se otevřely. Uvnitř stál starý pán s brýlemi, přes které si nás prohlížel svýma tmavýma hnědýma očima. Tenhle gen se nejspíš vjejich rodině zkrátka nezapře. Šedé vlasy měl krátké, na sobě obyčejné triko a tepláky doplněné hnědými papučemi. Úzké rty měl lehce pootevřené do 'O', nos jemně krčil a obočí se mu svraštilo, když si nás zvědavě prohlížel.

„Ahoj, děti." pozdravil nás.

„Ahoj dědo, neseme ti nákup." Marcusovy rty se roztáhly do vřelého úsměvu, podobným nás následně obdaroval i postarší pán.

„Zdravím." usmála jsem se též a otec otce mého prozatimního spolubydlícího mě sjel pohledem.

„A jdeš mi představit tvou slečnu, jak tak koukám. No, už bylo na čase." poplácal svého vnuka po rameni.

🍀Hi!🍀

Musím uznat, že pojmenování Macova dědy 'otec otce mého prozatimního spolubydlícího' je snad nejdelší oslovení, co jsem kdy napsala. Btw, doufám, že jste si užili víkend a užijete si i další týden.

Zajímá vás, co řekl Marcus těm klukům v obchodě?

So

🍀_I_love_you_guys_🍀

And

Hope, ya like it 🌺❤️