_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 17 🍀

Marcus

Vzal jsem dvě zmrzliny a se Siljí po boku jsem šel směr Emma a Tinus. Bylo super být zase všichni pohromadě. Jen tak se procházet po Trofors, jako by nic, tak šťastně jako vždycky.

Stejně ve mně ale pohled na sezení v autě, či pohled na Emmu a Tinuse vzbouzel divné vzpomínky a ještě divnější pocity. Konkrétně třeba strach. Ano, i my drsní kluci se bojíme o svoje blízké.

Stejně jako mě vyváděli z míry všechny ty litující a chápající pohledy od všech, co nás znali, či poznali z novin.

Silje mě vytrhla z přemýšlení.

„A jak se mají Petr a Bella Førsteovy?" zeptala se má velká sestra.

„Dobře. Ty je znáš?" divil jsem se tomu. Věděl jsem sice, že se s nimi rodiče baví, nevěděl jsem, že je Silje zná nejenom z doslechu.

„No jasný. Znám i Hannu a Issy. Vy si jí asi nepamatujete, co? Taková nižší blondýna. Když jsme se sem nastěhovali, byla to moje první kámoška. Chodily jsme společně do obou školek pro vás dva a Is. Ale hned jsme vás vodily na fotbal, takže jste se s Issy moc neznali. Taky jsem jezdila k Førsteovým s rodičema nebo sama a Hanna zase k nám."

„To jsme nevěděli." přiznal Tinus. Jen jsem němě přikývl. Ani si nepamatuji žádnou holku, která by nás vyzvedávala se Siljí. A na Issy - ani ťuk.

Kdežto to jak jsi se s ní líbal si pamatuješ moc dobře, co? Co?

No, nedělej, že nevíš. No faaajn, takže se tu teď budu jako hádat se svým podvědomím, jo? Jo, no jasně.

„...Marcusi? Hej! Macu, ty mě neposloucháš!" kdyby Emma neměla zmrzlinu, jak ji tak znám, zkřížila by si ruce na prsou.

„C-co?"

„Ptala jsem se, co tvoje noha?" zopakovala má malá sestřička otázku, kterou jsem přeslechl.

„J-jo, jo dobrý. Promiň, nevnímal jsem tě." Silje se usmála.

„Je dobře, že už jste na tom oba líp."

***

Isabela

Vracím se domů ze školy. Konečně pátek! Dneska mi Ærligová a pár lidem ze třídy řekla, že postupuji do školního kola! Vážně, nemůžu tomu uvěřit! Jak mě mohli vybrat proti naší škole!

Šla jsem ulicí, kterou chodím vždycky k našemu domu.

Mou radost ale znenadání překazila černovlasá osoba v červeném, která netrpělivě přešlapovala před naší brankou. Sofie. Nejspíš čeká na Maca.

„Kde je Maci?!!" rozeřvala se na mě, jenom co mě zmerčila.

„Čau, taky tě nerada vidím. Mac tu není, je u Silje." řekla jsem s neutrálním tónem v hlase.

„Ty to nevíš? To se divím." zamumlala jsem si pro sebe, když jsem odemykala.

„Hlavně, že ty všechno víš." už mě vážně začíná její přítomnost štvát.

„Sofie, Marcus tu není. Běž pryč." otráveně jsem otevřela dveře do domu. Sofie si namyšleně odfrkla.

„Chudák Maci, že musí bydlet s takovou..." Sofie si mě pořádně prohlédla.

„Ani nechci říkat co." řekla a odkráčela si to na svých metr vysokých jehlách. Jen jsem protočila očima.

Doma, jak už je tak nějak zvykem nikdo nebyl, a tak jsem se převlíkla do žluto bílého pruhovaného volného crop topu a černých legín, k tomu tmavě modrý cardigan. Na hlavu jsem si vzala klobouk. Na záda černý adidas vak a do něj skicák, kufřík s přírodními uhly a tužkami, mobil a peněženku.

Vydala jsem se do města a hledala něco zajímavého co bych mohla nakreslit.

Když už jsem myslela že jsem byla všude, napadla mě ulička u večerky, kde se scházíme s partou.

Vyfotila jsem si to prostředí, sedla jsem si na lavičku pod stromem a začala kreslit. Když jsem byla spokojená se svým výtvorem, vydala jsem se jen tak se projít.

Bylo docela chladno, tak jsem doma položila vak, místo cardiganu jsem si vzala mikinu, odložila klobouk a mobil si vzala do kapsy.

Moje štěstí je, že náš dům je blízko louky, vedle které je les, dál od ruchu města. Líbí se mi tam. Je to klidné místo, kde je úplné ticho.

Vydala jsem se tam.

Hlouběji v lese jsou skály, a na nich mech a stromy, kam chodím když si chci pročistit hlavu. Je to moje tajné místo, které jsem objevila když jsem byla malá. Od té doby jsem tam chodila minimálně pětkrát do týdne. Postupem času jsem ale přestala mít tak nějak čas. Kroužky, škola, přátelé a tak.

Stále tam ale chodím. Stejně jako dneska.

Vyšplhala jsem na skalku a opřela se o kmen obrovského dubu. Dole jsem zpozorovala dvě srnky, jak se pasou a občas zvednou hlavu a zkontrolují, zda jsou v bezpečí. V dálce jsem slyšela datla, jak ťuká do stromu. Okolo mě šustilo listí na listnatých stromech, kterých tu bylo tak málo. Kousek skály osvěcovaly paprsky slunce. Miluji to tady.

Marcus

S Tinusem jsme vešli do domu, s úmyslem vzít si věci k Silji a zase jít, protože u ní máme přespat.

Už bude půl deváté, venku trochu prší, ale jinak je docela hezky. Jediné, co mě zaráží je, kde je Is. Myslel jsem, že bude tady, ale není.

Vlastně se o ní asi nemusím starat.

Vzal jsem si tašku a rychle doběhl do auta, kde na mě čekala Silje.

I'm the only one invited! 💖
Tahle úžasná, milovaná písnička už mi zní v hlavě už 1 rok!

Dnes taková nudnější a kratší kapitola, ale musím vás dostat do děje.

A taky se omlouvám, že nevyšla dřív, ale znáte to - škola, škola, škola. Do toho jsem teď byla celý týden nemocná a až do včerejška jsem se klepala zimou pod 2 peřinama ve 25 stupních 🤧🤒.

Doufám, že aspoň vy si dny konce září užíváte, protože všechna roční období jsou krásná. To mě uvádí na otázku - jaké je vaše nejoblíbenější období v roce? 🌸 🔥 🍃 ❄

SO...

🍀_I_love_you_guys_🍀

And

Hope, ya like it! 💚🌺