_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 46 🍀

Marcus

„Tak, jak se ti tu líbí?" zeptal jsem se. Em teď přišla dolů, konečně se oddělila od Is. Visela na ní, až mi něco dloubalo do duše a zanechávalo nepříjemnou bolest, jako po říznutí, či odtrhnutí nějaké části těla.

„Neměla bych se ptát já tebe, když už tu přes měsíc a půl bydlíš?" má sestra pozvedla obočí.

Já se uchechtl. „Až na to, že tobě jsme před chvílí už všechno vyprávěli."

Emma přikývla. „Pravda. Ale líbí se mi tady. Je to tu podobné, jako u nás, co?" usmála se a tentokrát jsem to byl já, kdo kývl hlavou.

„A Issy je moc milá!"

„Em, zklidni," pokáral jsem jí. „Visíš na ní jako klíště. Jsi otravná."

Má malá sestra si zkřížila ruce na prsou. „Štve tě, že jsem s ní strávila víc času, než ty?"

„Co prosím?!" moje tváře nabraly rudé barvy. Štve, a jak moc, sestřičko.

„Líbí se ti?" s šibalským úsměvem do mě jemně šťouchla loktem, ten šílený pohled byl děsivý.

„Není můj typ." zalhal jsem. Malému dítěti ještě snad zalhat umím, ne? O Julenissenovi jsem jí dokázal lhát i hodiny, když nemohla usnout nedočkavostí na vánoce. Tohle by měl být slabý odvar, ne?

Isabelle bych lhát nedokázal. A to byla jedna z nevýhod. Její průzračně modré oči jako moře a andělský úsměv mi nedovoloval udělat něco tak špatného, jako neříct pravdu.

„Tak proč se na ní tak koukáš? A Marcusi, já znám tyhle tvoje pohledy. Nelži mi." protočil jsem očima, když začala s kázáním. „Akorát pak holce vždycky zlomíš srdce." zacitovala Elle - její 'údajnou' kamarádku, která se přes Emmu chtěla dostat ke mně. Bylo jí stejně jako mně a povahově byla stejná jako Sofie. Sama se mi vetřela do postele a pak půl roku rozhlašovala, jak jsem jí zlomil srdce. To byl taky jeden důvodů, proč jsem se Sofií nespal.

„... Ale Is se nedá, je průbojná, neskočí ti na to. Ta není jako ty 'kurvy' z vaší školy." zamračil jsem se.

„Emmo! Kdo tě to naučil?! Nemluv tak!"

Má malá sestra jen pokročila rameny. „No a co, vy takhle snad nemluvíte? A já stejně nevím, jak se to řekne slušně. Prostě - ona ti na to neskočí." následně se zamyslela. „Ta se ti asi líbí hodně, co?"

„Fajn," povzdechl jsem si. „Tak, proč by měla?"

„Protože tě ignoruje." protáhla větu a rty jí vystřelily do úšklebku.

Vážně jsem se jí začal bát. Bylo to, jako by mi četla myšlenky. Kdyby jen Emma věděla, že není tak daleko od pravdy.

                           ***

Emma měla pravdu. Is se mi líbila víc, než bych komukoli přiznal. A chtěl jsem ji zkusit získat. Dřív jsem to nechtěl přiznat ani sám sobě. No, teď, když jsem vedle ní někoho viděl, krev se ve mně vařila. Nechtěl jsem, aby byla někoho jiného. Chtěl jsem, aby byla moje.

Vlastně, bral jsem to vše jako úlet. Pouhý, zábavný úlet. Ale byl tu jeden moment, kdy můj názor změnil.

Bylo to ten večer, když jsme spolu seděli v mém pokoji, po té párty.

~Flashback~

„Proč je to mezi námi takovéhle?" zeptal jsem se, hledíc do zdi naproti nám. Stejně jsem cítil ten její pohled, líbilo se mi, jak si mě prohlížela.

„Jaké?" dělala, že nechápe, ale já tušil, že ví na co narážím. Otočila hlavu dopředu a já rozvinul otázku.

„Proč se s ostatními bavíš jinak než se mnou?" teď jsme se na sebe obrátili oba, ale rychle jsme odvrátili pohled.

„Nevím. Ale i oni se ke mě taky chovají jinak."

Smutně jsem si ji prohlédl. „Se všemi se objímáš. S Mattem, těmi tvými kamarády. S Martinusem."

„Ale oni všichni jsou moji kamarádi, Marcusi. Ridley, Kyle, Martinus, i Matt a Leo. Všichni se ke mě chovají jako kamarádi, Marcusi. Všichni. Každý se chová mile, kamarádsky. S nikým jiným to není jako s tebou. Ty se chováš jinak."

~End of flashback~

Poslední, co řekla, jsem si pamatoval nejlépe, přesně tyto věty mě změnily:

„Ale oni všichni jsou moji kamarádi, Marcusi. Ridley, Kyle, Martinus, i Matt a Leo. Všichni se ke mě chovají jako kamarádi, Marcusi. Všichni. Každý se chová mile, kamarádsky. S nikým jiným to není jako s tebou. Ty se chováš jinak."

A to byl ten moment, kdy jsem si řekl, že to nechci nechat jen tak. Nechci pouze úlet. Rozhodl jsem se, že já se stanu jejím nejlepším kamarádem. Chtěl jsem, aby mě chtěla ona sama. Aby se do mě zamilovala.

Ne, že bych jí chtěl nějak ublížit, z nějakého důvodu jsem si přál, aby ke mně ty pocity cítila. Možná, že bych si pak uvědomil, co k ní tedy cítím. Líbila se mi, to ano, ale bál jsem se, že pokud bych jí nemiloval, mělo by to cenu?

                         ***

Najednou se ozval čistý, až zvonivý hlas. Ač jsem prvně nemohl rozeznat, zda hrál z mobilu originál, či to byla osoba v koupelně. Pět vteřin na to mi došlo, o čí hlas se jedná. Normálně bych ho poznal, i kdyby mě probudili o půlnoci. Nevěděl jsem ale, že Is tak krásně zpívá.

„We always go into it blindly,
I needed to lose you to find me
This dance, it was killing me softly,"

Přesto, její hlas zněl ztrápeně, jako by se topila v myšlenkách. Znal jsem ten pocit. Člověk se z toho chce vyzpívat, no, občas se stává, že se vám sevře hrdlo a zpívat prostě nemůžete. Ona to dokázala.

„I needed to hate you to love me, yeah,"

V tu chvíli mě to napadlo. Co když se trápí... Kvůli mně?

'Pokaždé jsme do toho šli poslepu' - tak to nejspíš bylo i u nás dvou. Ale nebylo to, že by v tom nebyly žádné emoce. Spíš jsme o nich nevěděli, proto jsme byli slepí. Tedy, aspoň já to tak cítil. Ke všem větám, jež zazpívala jsem měl vysvětlení. Krom té poslední, to jsem moc nechápal.

Nechápal jsem proč, ale doufal jsem, že se trápí kvůli mně. Ne, že bych jí chtěl nějak ublížit, to ne. Nikdy. Co když ji tohle všechno zabíjelo, stejně jako pohled na ni s kýmkoliv jiným vedle sebe drásal mě? Tohle bylo to, co zapálilo někde v mém nitru plamínek naděje.

Už jsem byl dva schody od cíle, no, dveře od koupelny a z nich vyšla drobná brunetka se studánkovýma očima. Okolo těla omotaný zářivě bílý ručník, vlasy smotané do drdolu.

Rty mi vystřelily do úšklebku, který jsem rychle zamaskoval. To, že jsem id ní nemohl odtrhnout pohled, zamaskovat nešlo.

„Můžeš aspoň dělat, že mě nevidíš?!"

To nejde, pomyslel jsem si a dál ji skenoval pohledem. Kdybych mohl, už je moje.

Nemohl jsem se na ni jen tak dívat. Když se však ozval hlas mého bratra, probral jsem se z transu a vydal se do jeho pokoje.

🍀I'm ending here🍀

Po dlouhé době, kapitola z Macova pohledu, abychom zjistili, jak to cítí on sám.

Tak snad se líbila ❤️.

So...

🍀_I_LOVE_YOU_GUYS_🍀

AND

HOPE, YA LIKE IT! 🥀