_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 78 🍀

Isabela 

Můj svět byl ve veselých barvách, jako by dnešek někdo označil mým šťastným. Přítomný čas neutíkal moc rychle, abych sotva vnímala, ale ani moc pomalu, aby mi něco začalo připadat nudné. Avšak, když se ohlédnu zpátky, mám pocit, jako by se vše událo ani ne ve třech vteřinách. Vidím celý dnešek v krátkém sestřihu, jako by to byl minifilm. 

Přivřela jsem oči a viděla dnešní ráno zalité sluncem a plné Marcuse, jehož úsměvy byly sladké jako šlehačka. Cestu vlakem - nevědomost kam jedeme a následné překvapení. Teď už bylo odpoledne, blížil se podvečer. Za chvíli budeme muset odjet pryč a vše tohle bude vzpomínkou. 

Možná proto jsme se snažili stihnout co nejvíce atrakcí v co nejkratším čase, abychom ani jednu nevynechali. Běhali jsme jako malé děti od atrakce k atrakci, ač jsme stejně museli čekat ve frontách, které se teď odpoledne ještě prodloužily. Na to, že nebyl víkend, tu bylo zkrátka hodně lidí. Ale nebylo se čemu divit, zábavní park je zábavní park, a zábava očividně přitahovala plno návštěvníků. 

Marcus po celou dobu rozhazoval na všechny strany svůj oslnivý úsměv. Vypadal při tom jako celebrita pózující na nějaké akci, když ji někdo fotí.

On sice nebyl celebrita, ale na mých fotkách tak vypadal.

V očích mu létaly jiskry, růžové rty se roztahovaly do stran a vypadaly při tom jako kdyby srpek měsíce spadl na bok. Bylo to nelogické, ale přesné. Blonďaté vlasy se mu lehce pohupovaly vždy, kdy rychle pohl hlavou, a občas mu pár pramenů padalo do obličeje. Jemné pihy na nose, které byly teď na začátku léta výraznější, se staly mým oblíbeným detailem. Neviděla jsem hezčího člověka s pihami. Ze začátku, když jsem se o tom zmínila nahlas, vypadal Marcus tak trochu zaskočeně. Vlastně nechtěl vůbec fotit. Smál se a říkal, že na těch fotkách bude vypadat příšerně. Mluvil o svém úsměvu s odporem a moc se mu nezamlouvalo, že zaostřuji na detaily jeho obličeje. Pak najednou jeho úsměv úplně zmizel stejně jako ty jiskry z jeho očí. Svraštil obočí a tvářil se nečitelně. Vše to ale spravila jemná pusa na líčko - nesuďte mě, bylo to příliš automatické a hlavně účinné. Ač se snažil si uchovat kamennou tvář, oči ho zradily a rty prozradily. Poté už to byl zase on, jeho úsměv byl ještě širší - a také nakažlivější - oči veselejší a nestyděl se pózovat. Nakonec sám popadl svůj telefon a začal si naoplátku fotit mě, prý abych měla také na co vzpomínat.

„Myslím, že těch vzpomínek bude víc než dost." usoudila jsem se smíchem, když mi na telefon přišlo upozornění o téměř plné paměti. Otočila jsem displej na Marcuse, který se zasmál. Poté jsem svůj mobil položila na stůl, u kterého jsme seděli. Byl to klasický, obyčejný, dřevěný stůl, na němž se sem tam loupal lak, s k sobě přidělanou lavicí ze stejného materiálu a velkým barevným slunečníkem, který stál v uličce mezi tímto a ostatními stoly a vytvářel krásný stín ve tvaru obrovského čtverce.

Začala jsem prohlížet fotky Maca a už teď jsem věděla, že mazat alespoň polovinu z nich pro mě bude velmi obtížné. Každá z nich představovala různé určité momenty. I ty rozmazané mi okamžitě připomněly tu chviličku, kdy jsem je pořídila. Čím déle jsem si ty fotky prohlížela, tím více jsem se musela dívat na Marcuse a prohlížet si na něm všechny detaily, jako bych se snad potřebovala ujistit, že opravdu je tady se mnou a ne jen na těch fotkách. A čím déle jsem si ho prohlížela - ať už na fotkách, či v reálu - tím více se mi rty roztahovaly do úsměvu, až mě koutky bolely.

Marcus si fotografie, které pořídil on, také prohlížel. Občas jsme jeden druhému některou z fotek ukázali, ale když jsem se dívala na fotografii mě samotné, ani trochu jsem se necítila tak, jako při pozorování fotek Maca. Moje oči při pohledu na mé fotky nezářily tolik, jako ty blonďákovy. Ne, že by se mu ty fotografie nepovedly. Právě naopak. Avšak, oba jsme měli silnější citový vztah k fotkám, které jsme my sami pořídili, protože jsme jej oba měli spojen s nějakým momentem.