_Nehoda_ [Marcus & Martinus ]

🍀 Kapitola 29 🍀

Isabela

Ucítila jsem jemné pohlazení po vlasech a tak jsem si to s přivřenými víčky užívala. Následně mě ten někdo letmo políbil do vlasů. Netušila jsem, kdo to byl, ale bylo to příjemné.

S touto myšlenkou jsem usnula, a když jsem se pak ráno probudila, i přes mírnou bolest hlavy jsem měla úsměv na tváři. Cítila jsem se lehce vyspalá a trochu příjemně unavená. A měla jsem příšernou žízeň.

A tak jsem se i přes můj nesouhlas těžce vyhrabala z peřiny a vyběhla pro sklenici s vodou. Voda mi projela krkem a já mohla konečně najít hlasivky.

Taky jsem zjistila, že mám včerejší šaty, a tak jsem se sebrala a místo plánovaného zachumlání se do příjemných peřin jsem se zavřela do koupelny.

Vlezla jsem do sprchy a pustila na sebe vodu. Příjemné teplé kapky mi spadaly na tělo.

Když jsem vylezla ze sprchy, odlíčidla jsem se, vysušila a učesala jsem si vlasy.

Najednou se ozval křik a jekot. Leknutím jsem nadskočila a pouze v ručníku vyběhla z koupelny. To jsem si však všimla až na chodbě hotelu.

Dveře našeho pokoje byly otevřené, ale u nás žádný zloděj nebyl. Doběhla jsem před náš pokoj. Tam nebylo nic. Tak jsem seběhla o pár pater níž.

Na chodbě už bylo několik dalších hostů hotelu. Mnozí z nich byli oděni v pyžamech, nebo měli župan. Jiní byli oblečení do denního oděvu. Pár lidí se na mě podívalo, ale to jsem neřešila. Chtěla jsem vědět, co se děje.

A pak jsem to uviděla. U výtahu bylo několik hasičů. Další přiběhli když se chodby rozsvítily. Nejspíš vypadla elektrika, což zastavilo výtah jedoucí nahoru s lidmi.

Došla jsem za hasiči s otázkou, zda nepotřebují s něčím pomoct. Jeden si mě prohlížel jako blázna a zadržoval smích. Druhý poděkoval a řekl, že už to nebude nutné.

Poodešla jsem dál od výtahu a všimla jsem si Marcuse, jak si zrovna podává ruku s jedním z hasičů a odchází do davu. Dokud si nevšimne mě.

Marcus

„Tak díky za pomoc. Jestli někdy nebudeš vědět co dělat, pojď k hasičům, já bych tě tam uvítal." usmál se na mě velitel hasičů.

„Dobře, děkuju za nabídku." usmál jsem se nazpátek.

Pomohl bych jim i s druhým výtahem, ale ostatní to prý už zvládnou. Tak jsem se rozhodl jít na pokoj.

Najednou jsem si ale všiml osoby, jenž mě skenovala svýma pronikavě modrýma očima. Osoby, jenž stála dál od ostatních a nervózně přešlapovala a mnula si ten jediný kousek hadru, co měla na sobě.

Naše pohledy se střetly. Bylo zvláštní po takové době cítit, jak se svět zastavil a existovala jen ona a její oči, jenž mě hypnotisovaly. Ona a její paličatost, jenž mě doháněla k šílenství. Ona a zase ona, jenž mě a mou mysl nenechávala chladnou a klidnou, jak tomu bylo dřív.

Pak jsem si ji prohlédl celou. Moje pusa vystřelila do vysokého úšklebku a já si musel zkousnout ret.

Nechápal jsem - ona a jenom v ručníku, lehce se klepající zimou a červenající studem mě nenechávala klidným - tak drobná věc mě dokázala rozhodit.

Taky se v mé mysli objevilo to malinké zrnko, které mi říkalo jak moc mě štvalo, že mi jí tu všichni očumují.

Teda, ne mně, samozřejmě. Chtěl jsem říct - že ji všichni očumují.