Military | Vmin

44.

,,Co to tam máš?'' zastavil mě Taehyung ve dveřích. ,,Se zeptej svých kamarádů.'' řekl jsem bez nálady. Jestli se mám vyhnout jejich pěstím, musím s Taehyungem skončit. Vlastně jsme ani nic nezačali. Teda- skoro ne. ,,Co? Proč? To byli oni?'' stál zmateně ve dveřích. ,,Ano a teď mě pusť. Chci spát.'' odstrčil jsem ho ze dveří. ,,Jimine co se děje? To nejsi ty!'' podmračil se. ,,Nic se neděje. Prostě mě nech!'' odsekl jsem.

,,Jimine přestaň!'' vydechl přísněji. ,,Víš co? Kašli na mě!'' otočil jsem se k němu zády. ,,Jimine... Prosím řekni mi co ti je.'' byl starostlivej, ale mě to za modřiny nestálo. Prostě jsem ho ignoroval. ,,Dobře... Odpočiň si a zítra si promluvíme. V klidu.'' povzdychl si. Měl to ale marný. Já mu to neřeknu ani zítra, ani za týden, ani za 10 let. Prostě nikdy! Máme před sebou poslední rok a pak už se nikdy neuvidíme.

Ráno proběhlo jako vždycky. Až na to že jsem Taehyunga ignoroval. Přestalo ho bavit. Měl jsem chuť se za ním rozeběhnout, všechno mu říct a obejmout ho, ale to nemůžu.

Bylo mi z toho všeho na nic. Celý den jsem byl bez nálady. Ke všemu mě ještě furt bolela hlava. Prostě hrůza. Jediný Yoongi vše věděl. Snažil se mi pomoct, ale s tímhle mi pomoct nešlo. Každej pohled na Taehyunga mě bolel. Bylo vidět že je mu to líto a že přemýšlí a to jsem byl jedinej důvod já. Jeho kamarádi mě spokojeně sledovali, zatímco já měl chuť jim zkroutit krkem. Zkazili všechno - všechno to hezké co mezi námi bylo.

Čau, máme tu další kapitolu. Skoro po měsíci 😂🤦🏻‍♀️ doufám že to nějak přežijete a na oplátku jich sem dneska kydnu víc ^^