Military | Vmin

64.

,,Tak vstávej Jimine!'' sebral mi Taehyung peřinu. Na chvíli jsem se pousmál, ale přeci jsem se rozhodl, že nebudeme kamarádi. Ale tentokrát mu to řeknu. ,,Počkej.'' klidně jsem řekl a posadil se. ,,Posaď se.'' ukázal jsem mu na místo vedle sebe.

,,Taehyungu já... prostě to musí skončit. My dva musíme přestat.'' podíval jsem se mu do očí. ,,Jimine ne! Vždyť to je teprve začátek, všechno hezký nás teprve čeká a-'' ,,Taehyungu zastav.'' zvedl jsem dlaň a přerušil jsem ho. ,,Nic nás nečeká. Jen poslední půl rok tady, ve kterém spolu nebudeme mít nic společného. Nechci ti ubližovat a proto to musí být takhle. Najdeš si někoho lepšího, s kým budeš šťastnější a na mě zapomeneš. Já nejsem pro tebe ten pravej.''

stále jsem se mu díval do očí. ,,Jimine, já ale nechci nikoho jiného. Já chci tebe. S tebou budu nejšťastnější. Chápeš? Chci tebe stejně, jako ty chceš mě, jen mě z nějakého důvodu odmítáš. Řekni mi o co jde, co je to za důvod a spolu to vyřešíme. Prosím!'' sepjal ruce a doslova mě vyprošoval.

,,Bohužel, i kdyby jsi věděl co je to za důvod, nezměníš to. Je nezměníš.'' sklopil jsem pohled do zem. ,,Koho nezměním? Tvé rodiče? Tvoje kamarády? Jimine je to tvůj život a je zcela na tobě s kým bu-'' opět jsem ho přerušil. ,,Ne Taehyungu. Moje rodiče jsou s mojí orientací v pohodě a kamarádů mám pár, ale pravých. Navíc od těch bych si do vztahu kecat nenechal.'' ,,Tak kvůli komu?'' vydechl bezradně. ,,Já ti to prostě neřeknu!'' řekl jsem tiše, ale dost odmítavě a zvedl jsem se z postele.

On mě chytil za ruku. ,,Tak víš co? Už za mnou nelez. Nikdy!'' vykřikl a pustil mě. Nahrnuly se mi slzy do očí. Ale takhle jsem to přeci chtěl, ne? Ne... Já ne. Ale oni jo. Zalezl jsem do koupelny, když se začaly ozývat z pokoje rány, doprovázené Taehyungovo nadávkami. Nevím jestli se uvědomoval, že jsem ještě tady, ale bylo mi ho líto.