Military | Vmin

79.

Jimin:

V ten den se všechno změnilo. Přestal jsem ho odbývat, už jsem k tomu neměl důvod. On se ke mně před ostatními choval také normálně. Choval se ke mně jako k němu známému. Celkově se začal chovat normálně ke všem.

5 dní na to jsme měli volno, a tak jsem já a Taehyung trávili čas spolu, u něj v bytě. ,,Půjdu dneska za tím Jinem...'' řekl tiše. ,,A seš si opravdu jistý, že to takhle chceš?'' podíval jsem se mu do očí. Nechtěl jsem, aby udělal něco, čeho bude později litovat. ,,Jimine, je dost věcí o kterých pochybuji, ale láska k tobě je to nejjistější ze všech nejjistějších věcí, ve kterých jsem si kdy byl jistej.'' usmál se a také se mi díval do očí. Musel jsem se usmát. Bylo hezké ho slyšet to říkat. ,,Děkuju.''  pípl jsem a on mě pohladil po tváři. ,,Pro tebe cokoliv.'' zase se usmíval. Byl to upřímný úsměv. Ten jsem na něm viděl moc rád. Objal jsem ho.

,,Buď opatrnej.'' šeptl jsem mu do ucha, protože jsem věděl, čeho je Jin schopnej. ,,Budu, neboj.'' podrbal mě ve vlasech. Byl jsem s ním šťastnej. Podobně jako s Yoongim.

,,Až se vrátím budu jen tvůj.'' nadšeně se usmíval. Přikývl jsem. Byl jsem rád, že to dělá, ale zároveň jsem měl strach. Bál jsem se toho, co bude pak. Co udělá Jin a zbytek jeho party. A ve výsledku co bude dál mezi mnou a Taem. Když odcházel, byl můj mozek plný otázek a obav. Měl jsem především strach o Taeho. Teď když je svým způsobem můj, chci, aby byl v tom nejlepším pořádku.

Taehyung:

Zaťukal jsem na dveře. ,,Jine?'' řekl jsem nejistě. ,,Počkej, už jdu.'' ozval se jeho hlas. Otevřel dveře a rovnou i náruč. Objetí jsem zdvihnutou dlaní odmítl. ,,Co? Děje se něco? Proboha- že já udělal něco špatně?'' dal si ruku před pusu a pustil mě dovnitř.

,,Vlastně je tu něco, o čem bych s tebou chtěl mluvit.'' řekl jsem vážně. Sedl jsem si na gauč. ,,No, tak mluv. Poslouchám.'' díval se mi do očí. Já se do těch jeho už nemohl dívat. Ani jsem nechtěl. Je to sice už před 5 dní, co vím, co udělal, ale ani tak na to nejde zapomnout. ,,Jde o Jimina.'' řekl jsem trošku naštvaně. ,,Co? Proč o něm?'' nechápavě mě sledoval. Hrát očividně uměl dobře. Už se nedivím, že jsem mu to celou dobu žral. ,,Nedělej, že nevíš. Víš to moc dobře stejně jako Kook a Joon.'' procedil jsem mezi zuby. ,,Já bych ti rád cokoliv řekl, ale nevím o čem mluvíš.'' díval se nevinně a oči měl plné bezradnosti. ,,Sakra Jine nevytáčej mě! Celou dobu mu ubližujete a doslova mu nařizujete, aby se se mnou nebavil. A to celý jen kvůli tvojí potřebě!'' zvýšil jsem na něj hlas. ,,Taky už mi dochází, že to, že byl v nemocnici je váš výtvor.'' pokračoval jsem naštvaně. ,,Hm... Dobře, ale víš proč? Protože on není nic pro tebe. Je to nicka. Nula. Prostě slaboch.'' řekl pohrdavě a já měl právě dost. ,,Jediným slabochem jsi tady teď ty. Je konec! Kdybych jen mohl vědět, co všechno děláš, nikdy bych s tebou nic nezačal. Už za mnou nechoď... A jemu se opovaž jen zkřivit vlásek. Udělám ti ze života takový peklo, že budeš litovat toho, žes mě kdy potkal.'' zavrčel jsem a stoupl si, připraven na odchod.

,,Počkej...'' šeptl a chytil mě za ruku. Vyškubl jsem se mu a pokračoval ke dveřím. ,,No tak, Taehyungu! Tolikrát jsem ti pomohl. Dokonce i v tom se dostat z toho nejhoršího! A ty to teď celý necháš zničit jedním růžovovlasým mrnětem?'' zničeho nic stál předemnou. ,,Ano, to teda nechám. Chováte se jak zvířata! Vždyť tohle není normální!'' mračil jsem se na něj. Měl jsem co dělat, abych mu jednu nevrazil. ,,Byl jsi úplně stejnej jako my... To tys nás to naučil!'' začal křičet už i on. ,,Byl jsem psychicky na dně a ani to mě neomlouvá! Uvědomil jsem si svoje chyby a kdybys jen věděl, jak moc jich lituju!'' sevřel jsem ruce v pěst. ,,Tae, nemůžeš jen tak odejít...'' v očích se mu zaleskly slzy. ,,Možná se chovám strašně, ale to, že tě miluju není lež... Víš to, víš moc dobře jak moc mi na tobě záleží!'' držel mě za ruku. Měl pravdu, jenže já chtěl Jimina, vždyť jsem Jina ani nemiloval... Bylo pozdě. ,,Promiň, tohle nejde...'' už jsem mluvil tišeji. ,,Mám tě rád, ale nebude to víc než přátelství...'' mumlal jsem. ,,Tae...'' vzlykl. Bolelo to. Měl jsem ho rád, měl pravdu s tím, že mi pomohl z nejhoršího. ,,Promiň...''

,,Než odejdeš... Udělej pro mě něco.'' opřel mě o zeď. ,,Jine ne! Přestaň!'' okřikl jsem ho, když mě začal osahávat. On si nedal říct, ať už jsem se bránil jakkoli. Nejhorší bylo to, že věděl, kde mám slabiny a co na mě funguje. Nemohl jsem odolat... Potřeboval jsem se uvolnit i já sám. Skončil jsem s ním v posteli. Takhle provinile, špatně a zbaběle jsem se ještě nikdy necítil. Usnul jsem u něj a Jimina tam nechal samotného.