Military | Vmin

77

Na snídani bylo celkem rušno. Všichni něco řešili. Jediné, co jsem poznal, bylo to, že se mluví o Taehyungovi. Jeho přezdívku "V" jsem teď slyšel na každém kroku, ale jeho samotného jsem už od budíčku neviděl.

,,Hele, nevíš co se teď všude řeší?'' šťouchl jsem do Yoongiho. Ten se na mě překvapeně, s otevřenou pusou podíval. ,,Ty to vážně nevíš?'' zíral na mě jako na boží zjevení. ,,Ne a právě proto se tě ptám.'' naklonil jsem hlavu. ,,Já nevím, jestli by nebylo lepší, aby ti to řekl sám...'' pochyboval. ,,Yoongi...'' položil jsem mu ruku na rameno. ,,Zase jsme jediný, co neví, o co jde, tak mi to prosím řekni.'' díval jsem se mu do očí. ,,Tak jo, ale... Hlavně klid.'' taky se mnou navázal oční kontakt a já přikývl.

,,Jimine o V-m se profláklo, že si našel přítele, takže teď všichni řeší, kdo to je.'' řekl tiše. Spadla mi brada. Tohle byla podpásovka. Kudla do zad. To co mě překvapilo, bylo to že- ne! Ne, ne, ne! Mojí pozornost upoutali dveře. Stál v nich Taehyung. Nebyl však sám. Držel se za ruku s někým, na koho mě bolel jen pohled. Bylo mi jasné, že si někoho najde, ale proč zrovna jeho? Věděl jsem, že nebude čekat, avšak realita, že jsem se nemýlil, docela bolela. Ale takhle to přeci mělo být, takhle je to správně. Nyní tam stál. Byl šťastnej. Šťastnej, že může být po boku právě jeho...

Právě toho, který nesl jméno Kim Seok Jin. Všichni je sledovali. Taehyung se usmíval jako sluníčko a po boku svého nejmilejšího, se vydal ke zbytku své party. Už jsem neměl hlad. Celou dobu jsem jen ublíženě sledoval stůl. Yoongi se mě snažil rozmluvit, ale celkem bez úspěchu. Byl jsem rád, že tu se mnou je, ale myšlenka na Taeho stále bolela. A bolela hodně.

Ani při výcviku si nedali pokoj. Vždy když se jednomu z nich něco povedlo, navzájem se chválili, když se nikdo nedíval objímali se a občas se jim povedl kratší polibek. Jediné co na tom bylo pozitivní bylo to, že se Tae přestal chovat tak bezcitně. Nemohl jsem si ani nevšimnout Jinova vítězného pohledu. Měl jsem chuť mu dát facku.

Taehyung:

Teď jsem měl Jina. Vlastně ani nevím, jestli jsem ho doopravdy miloval, ale co vím jistě, že on mě ano a právě to teď potřebuji. Věřím, že si k němu lásku vypěstuji.

Seděli jsme teď vedle sebe a já ho hladil po stehnu. Všichni nás obdivovali. Jediné, co bylo těžké překonat, bylo Jiminovo dost očividné trápení. Bylo mi ho líto, ale na druhou stranu měl šancí nespočet. Třeba náš osud jednou spojí, ale teď je možná ještě moc brzo. Snažil jsem se ho ignorovat. Stejně jako on mě do teď.

Jin mi dal vše, co jsem teď potřeboval. Lásku, objetí, utišení, přátelskou radu, pomoc i kvalitní sex. Proto jsem s ním byl šťastnej.

Dnes jsem šel spát po týdnu k sobě. Přišlo mi vtipný, že si nikdo nevšiml, že nejsem tam, kde bych být měl. Vešel jsem do místnosti. Jimin tu seděl s Yoongim. Jimin měl zavřený oči a po tvářích mu stýkaly slzy. Opíral se Yoongimu o rameno a Yoongi ho objímal. Nechtěl jsem je rušit, ale zajímalo mě, co se Jiminovi stalo.

,,Můžu?'' zašeptal jsem nejistě. Yoongi přikývl a Jiminovi zvedl hlavu. ,,Měli byste si promluvit.'' řekl Jiminovi a pohladil ho ve vlasech. Byl to opravdu pozorný a dobrý člověk. Mrzelo mě, že mi to všechno muselo docházet tak dlouho. Jimin se na mě podíval. Takové prázdno v očích už dlouho neměl. Vlastně nikdy jsem je takhle prázdné neviděl. Děsilo mě to. Jimin přikývl a vzpřímil se. ,,Nechám vás tu, kdyby cokoliv budu poblíž.'' řekl ještě Yoongi než odešel. Mě ještě probodl pohledem.

,,O čem bys chtěl mluvit?'' tázavě jsem se na něj díval. On si utíral slzy. Sice to byly slzy bolesti a trápení, ale i tak mu to moc slušelo. Ukázal na mě. ,,O mně?'' překvapeně jsem ho sledoval. On přikývl a odkašlal si. Nasucho jsem polkl. Na tyhle slova jsem nebyl připraven...

Ahojky, asi začnu vydávat delší kapitoly. Budou do sebe spojené třeba 2-3, aby to rychleji odsýpalo a vy jste mohli lépe číst 😁 tak doufám, že vám tato malá změna nebude vadit. Přeji hezký den 💜