Sedl jsem si na záchod a rozbrečel se. On někoho miluje, ale tvrdí mi, jak beze mě nemůže žít? Na jednu stranu by mi to vadit nemělo, ale vlastně proč ne? Lhal mi. Strašně moc, ještě ve věci, o které se prostě nelže. Brečel jsem nahlas, moc mě to trápilo.
Brečel jsem, i když ti dva zmlkli. Hádám, že oba hned usnuli. Rozhodl jsem se přenocovat zde. Sice to nebylo nijak extra, ale koberec a ručník pro jednu noc postačí.
,,Zmlkni! Nezajímá mě to!" křičel jsem na něj. Pořád se mi omlouval. Měl ovšem smůlu. Teď se mi na něj snad povede konečně zapomenout. ,,Ne Jimine! Byl jsem v náporu slast, nemyslel jsem to nijak upřímně. Nehlídal jsem se." klekl si přede mě na kolena. ,,V tom případě jsi nechutnej. Nech mě být..." obešel jsem ho a vydal se na nástup. Ať si jde třeba za ním, ale mě ať nechá být. Už mu nevěřím.
Tae:
Tohle jsem hodně posral. Chtěl jsem jen aby trošku žárlil. Netušil jsem, že to v něm vyvolá takovouhle reakci. Došl jsem smutně a prázdně na nástup. Ten kluk ze včera se na mě usmíval. To mi v týhle situaci moc nepomáhalo.
,,Proč mě pořád vyháníš?" otravoval jsem Jimina. ,,Není to vtipný. Nech mě!" bavilo mě, ho takhle štvát. Byl roztomilej. ,,Ale no tak. Ty toho nech. Vždyť víš, že mě máš rád." usmíval jsem se a stále chodil za ním. ,,Už za mnou sakra nelez!" hodil po mně nějaký šutr. Já se vyhnul, ale trefilo to nějaké okno, které se rozbilo. Ztuhl a podíval se na mě. Okamžitě se za námi vyřítil nějaký poručík. ,,Kdo to byl?" zeptal se přísně. Jimin ukázal na mě a já zase na něj. ,,Oba za mnou!" vyšli jsme za ním jak nějaký kachny.
ČTEŠ
Military | Vmin
FanfictionDOKONČENÁ Jimin byl povolán na povinný vojenský výcvik, jako každý jiný muž v Koreji. Na svůj dvou letý pobyt se netěší zřejmě nikdo, avšak změní jeho názor jeden z nejobávanějších mužů na vojně? Nebo se naopak z toho stane Jiminova noční můra? Ihne...
