Military | Vmin

63.

Dnes byl ten den, kdy se měl Taehyung vrátit. Celý den jsem byl jako na trní. Byl už večer a já začal ztrácet naději. Co když mu tam ublížili a proto se nemůže vrátit? Byl jsem už hdoně unavený a chtělo se mi hodně spát, ale také jsem chtěl vydržet. Začal se mě zmocňovat strach a bezmoc.

Dveře jsem sledoval už minimálně půl hodiny bez přestávky. ,,Taehyungu prosím!'' šeptal jsem si pro sebe. Pevně jsem objímal jeho polštář a čuchal jeho vůni, která už za těch 14 dní docela vymizela. Už se mi zavíraly oči, ale v tu chvíli se pomalu otevřely dveře a v nich stál opravdu Kim Taehyung. Byl celej pohublej a vypadal dost zdrceně. To všechno ale pominul jeho úsměv. Ten krásný a jemný úsměv, když se na mě podíval.

,,Jimine!'' zašeptal a já se rozzářil. ,,Taehyungu!'' vydechl jsem oproti němu hlasitěji, vyskočil z postele a pevně ho objal. Rychle jsem se ale odtáhl. ,,Promiň, tohle nemůžu...'' řekl jsem provinile. ,,Ale vždyť v té nemocnici-'' mluvil sklesle. Moc dobře si pamatuji, co se stalo. ,,Ano já vím... ale nejde to.'' řekl jsem teď už tišeji. ,Byla to chyba.'' povzdychl jsem si. ,,Promiň Taehyungu.'' couvl jsem a podíval jsem se do země.

,,Jasně, nic se nestalo.'' šeptl a rovnou si zalezl do postele. ,,Jdu spát. Dobrou.'' otočil se ke mně zády. Neměl jsem mu to za zlé, ale mrzelo mě, že mu nemůžu říct pravdu. ,,Dobrou.'' kníkl jsem. Cítil jsem se příšerně. Hrál jsem si s ním, přesto že jsem to takhle nechtěl. Uvědomil jsem si to až teď. Takže ode dneška to zajede do starých kolejí. Ignor a nic víc. Budeme mít oba klid. Taky jsem si lehl do postele a díky předešlé únavě, rychle usl.