Military | Vmin

72.

Zhluboka jsem se nadechl. ,,Taehyungu, já vím, že mi jen oplácíš moje chování, ale mně na tobě záleží a dokud mi neřekneš o co jde, nepůjdu spát a budu tu sedět.'' prohlásil jsem nekompromisně a taky jsem to tak myslel. ,,Tak když ti na mně tak záleží, proč mě odmítáš a děláš všechno tohle?'' otíral si slzy. ,,Protože musím. Jinak by to dopadlo špatně. Pro nás oba.'' řekl jsem tiše. ,,Ale teď mi už prosím pověz, co se děje?'' díval jsem se mu do očí, zatímco on se znovu rozbrečel. Pevně jsem ho objal.

,,Povídej, uleví se ti.'' šeptal jsem po chvilce pevného objímání. ,,K-když ono je to strašně těžký.'' zavzlykal mi do ramene. ,,Já ti věřím, ale zkusím to pomoct, jo?'' pohladil jsem ho ve vlasech. ,,Tak dobře.'' zašeptal po chvíli a odtáhl se, aby si mohl otřít slzy a navázat se mnou oční kontakt.

,,Už jsou to 3 roky. Byl jsem šťastný dítě. Mamka mi umřela, ještě když jsem byl mimino, takže mě to vlastně nijak nepoznamenalo, protože si ji ani nepamatuji. I přesto jsem s tátou měl ten nejlepší život. Měli jsme ten nejhezčí vztah, jakej může otec a syn mít. Pak jsem ale dospěl. Začali se mi líbit kluci a s holkama jsem si vůbec nerozuměl. Uvědomil jsem si proč. Chtěl jsem to tátovi říct. Přišel jsem domů, udělal oběma dobrou večeři. Rozhodl jsem se mu to říct při ní. Všechno bylo super a večer měl dobrou atmosféru, dokud jsem mu to nepřiznal. Koukal na mě chvíli překvapeně, pak nedůvěřivě a nakonec zklamaně civět. Pak se jeho obličej zkroutil do naštvaného. Začal na mě křičet, že nejsem normální, a že jsem úchyl. Ten večer jsem díky tomu došel názoru, že je to homofob. Takhle naštvaného jsem ho ještě neviděl. Odešel jsem k sobě do pokoje. Později večer za mnou přišel, už v klidnější náladě, ale oznámil mi, že mě pošle na vojnu, že mi to pomůže!'' protočil očima a nakopl vzduch. Pak pokračoval. ,,Ještě řekl, že ode mě odejde, a že už mě nechce nikdy vidět. Když jsem se ho mezi dveřmi ptal proč, řekl, že mi to říct nemůže. Pak odešel a já už ho nikdy neviděl.''

Rozbrečel se, když mi to celé řekl. Já opět instinktivně reagoval a zmáčkl jsem ho v objetí a já si chtěl ukopnout hlavu za to, že ho takhle trápím. ,,Vojna mě nezměnila. Jen vytvořila moje druhý já. V-ho, kterej nemá city.'' doplnil tiše.

Ahoj, ahoj, ahoj, ahoooj! S obrovskou radostí vám oznamuju, že já a moje knížka jsem zpět! A ode dneška se pokusím vydávat kapitoly co nejvíc, ať už si tuhle povídku můžete přečíst až dokonce! Děkuju všem za trpělivost a moc se omlouvám za tak velkou pauzu. Ale už jsem snad tu a snad už neodejdu! <3