Military | Vmin

73

,,Taehyungu je mi to moc líto. Nechci tě zraňovat, věř mi, že kdybych ti řekl důvod, bylo by to ještě horší." hladil jsem ho po zádech. ,,Nic nemůže být horší, než tvoje odmítání a ignorace." odpověděl tiše. ,,prosím pochop. že to nemáš vědět. Neměl jsi mě vůbec poznat." řekl jsem sklesle. ,,To není pravda! To, že jsem tě potkal, je to největší štěstí. Pořád věřím, že se to vyřeší, musí! Já- musím tě mít." mačkal si mě k sobě. ,,Přece mě neopustíš." zněl velice utrápeně. Já ale věděl, že ho opustit musím.

,,Budu muset." zamumlal jsem omluvně. ,,Nesmíš! Ty patříš jenom mně!" teď se mnou mluvil už víc sebejistě a následně mě začal líbat. Nebyl v tom žádný cit. Bylo to jen hrubé, jak když vylévání vzteku do mých rtů. Snažil jsem se odtáhnout, ale on byl silnější. 

Po chvilce se musel nadechnout, já toho využil a odtáhl jsem se. ,,Přestaň! Já nechci-" ,,Ale chceš!" pohladil mě po stehnu. ,,Ne! Děláš to úplně se všema a teď se snažíš úplně stejně o mě." odstrčil jsem ho. ,,Jiminshi, ale já tě potřebuju! Slíbil jsi, že mi pomůžeš." znovu si mě přitáhl. ,,Ano, ale ne takhle." podíval jsem se mu do očí. ,,Nejde to takhle." šeptl jsem. ,,Fajn, jak myslíš." odsekl, zvedl se a odešel ze dveří. Měl zvláštní změny nálad.

Už 20 minut sedím v koupelně a zacpávám si uši. Přivedl si dalšího kluka. Byly to strašný zvuky. Taehyung věděl moc dobře, že tu jsem, a proto toho kluka vůbec nešetřil. Takhle jsem ani po hlase nepoznal, o koho jde. Jenže pak jsem uslyšel něco, co mě zasáhlo. ,,Miluju tě V." ,,Já tebe taky..."