Military | Vmin

60.

Taehyung:

,,Krvácení do břicha a lehký otřes mozku. Udivuje mě ale, že jsou to starší poranění. Netušíte, kde by se mu to mohlo stát?'' mluvil se mnou doktor. ,,Bohužel, ne.'' opravdu jsem to nevěděl. Přesto jsem si byl jistý, že to bude práce toho, kvůli kterému včera přišel zmlácený.  A můžu vám slíbit, že až se dozvím kdo to byl, zlomím mu vaz.

,,No dobrá. Bude spát ještě minimálně hodinu, tak tu s ním můžete zůstat.'' přikývl jsem a doktor odešel. Nějakej pitomej výcvik mi teď byl absolutně lhostejnej. Yoongi tu taky chvíli byl, ale kvůli výcviku odešel. Chtěl mě vzít sebou, jenže jsem odmítl a řekl, že přijdu za chvíli. Ale nepřijdu. Překvapovalo mě, že ani Yoongi nevěděl, kdo mu takhle ublížil. Třeba si to vážně nepamatuje.

Přistoupil jsem k jeho posteli. ,,Jimine...'' zašeptal jsem, jemně ho chytil za ruku a lehce ji zmáčkl. ,,Chybíš mi. Nevím, kdo ti mohl ublížit, ale jsi statečný. Moc statečný.'' šeptl jsem. ,,Miluju tě a nechci o tebe přijít. Nenechám tě jít. Ani kdyby jsi mi to 100krát řekl. Taky tě pomstím. Teda... To jedině když ti to nebude vadit, protože vím, jak moc nesnášíš násilí.'' i přesto, že jsem věděl, že není ohrožený na životě, rozbrečel jsem se. Tahle jsem se loučil i s maminkou. Ale navždycky.

,,Jimine promiň mi to. Promiň mi všechno, co jsem kdy udělal. Všechno zlý. Miluju tě a strašně moc doufám, že to máš stejně, i když je to asi nemožný. Jsi můj andílek, moje největší radost, kterou jsem kdy mohl mít. Nezasloužím si tě, ale přesto o tebe nepřestanu bojovat. Nikdy. A jestli můžu mít jediné přání, tak chci, chci abys byl nejšťastnější a měl vše co si přeješ ty. Prostě Jimine já... miluju tě jako nikoho.'' 

Pohladil jsem ho po jeho drobné ručce. Nevím, proč jsem to všechno říkal teď, ale věřil jsem, že mě slyší. A měl jsem pravdu. Lehce zmáčkl mojí ruku. ,,Jimine?'' podíval jsem se mu do obličeje. Otevřel oči. Prej hodina! Usmál jsem se na něj. ,,Tae...'' zašeptal. Moje srdce udělalo salto. Řekl mi zdrobnělinou! ,,Shhh.'' usmál jsem se ještě víc. Taky se usmál. ,,Už tě neopustím. Nikdy!'' oddaně jsem se mu díval do očí. ,,Děkuju.'' šeptal unaveně. Pohladil jsem ho po tváři. On se k mojí ruce přitulil. Překvapeně jsem ho sledoval, jenže pak udělal něco neuvěřitelného. Na tu ruku mi dal pusu. Vykulil jsem oči  zíral jsem na ní jak na Božské zjevení. Přestože jsem věděl, že je to hodně díky všem těm lékům, co do něj nacpali, stal se ze mě nejšťastnější Korejec vůbec.