Military | Vmin

78

,,Už první den co jsem tě viděl, jsi mě zaujal. Když jsem zjistil, že máme sdílet ubytování, byl jsem celkem rád. Do doby než jsi poprvé promluvil. Choval ses ke mně hrubě a to jsem ti nic neudělal.'' jeho zesláblý hlas pláčem a vnitřní bolestí zněl tak upřímně a mně ho bylo více než líto. Obzvlášť když jsem to způsobil já. ,,Dělal sis se mnou cos chtěl. Podle nálady. Jednou jsi na mě byl hodnej, ale pak jsi mě mlátil a nadával mi. Ale pak se něco stalo. Začal ses chovat normálně. Ke mně i k ostatním. Přiznal jsi, že ke mně cítíš něco víc.'' ,,Ano přiznal a v tu chvíli ses začal chovat divně ty. Jednou to bylo jakože jo a jindy zase ne.'' vypadlo to ze mě rychleji, než jsem nad tím stihl přemýšlet, ale vlastně to byla pravda.

,,Tvrdil jsi, že to má nějaký důvod, ale nikdy jsi neřekl jaký. A proč? Protože by to zhoršilo celou situaci, nebo jak jsi to říkal?'' měl jsem nervy na pochodu. Ano, sice byl psychicky slabší, ale může si za to celý svým způsobem sám. ,,Kdybys mě nechal domluvit!'' křikl po mně. ,,Promiň.'' šeptl jsem a trochu se uklidnil. ,,Nemohl jsem s tebou být i kdybych chtěl.'' řekl tiše. ,,Pane bože co je to za blbost? Jak bys se mnou nemohl být i kdybys chtěl? To jsi jako nějakej robot, kterej je něčím ovladanej?'' zase jsem vyjel. ,,No skoro!'' rozhodil rukama. ,,No jasně...'' ironicky jsem se ušklíbl. ,,Taehyungu sakra!'' stoupl si. ,,Co je?! Můžeš si za to sám! Utvrzoval jsi mě v tom, že my dva spolu nikdy nebudeme, tak jsem se na to vysral, protože už ani já na to neměl sílu!'' teď už jsem na něj křičel.
Chvíli bylo ticho

,,Poslouchej mě!'' díval se mi upřeně do očí. ,,No co? Co mi ještě řekneš?'' nějak jsem neměl už náladu na to ho poslouchat. ,,Pokud tě to nezajímá tak dobře, tak třeba jdi. Jdi si za tím svým Jinem a vrať se ráno, třeba budeš mít lepší náladu. No prosim.'' udělal mi místo, ale já najednou cítil vinu. ,,Jestli mi chceš říct něco nového, tak mluv.'' řekl jsem bez zájmu. ,,Taehyungu, tak moc, tak kurevsky moc tě nesnáším-! Ale ještě o to víc tě miluju a-'' ,,Co?'' skočil jsem mu do řeči. ,,A pokud by tě zajímalo to, proč tě odmítám, podívej se kolem sebe. Jediné co mě nutí se tě vzdát, je tvoje partička. Jin, Jungkook a Namjoon.'' v tu chvíli se mi zastavilo snad úplně všechno.

,,Cože? A proč?'' probral jsem se. ,,Asi protože tě Jin má rád a oni jsou na jeho straně.'' povzdychl si a já ho chytil za ruku. ,,Kolikrát ti ublížili?'' překvapeně se na mě podíval. ,,To já nevím... Nepočítal jsem to.'' řekl tiše. ,,A to jak jsi skončil v nemocnici? To taky byla jejich práce?'' starostlivě jsem se na něj díval. Bylo mi ho líto. Celý to tajil jen kvůli mým vztahům a já mu to ještě dával za vinu. Sám sobě ubližoval nejvíc. Na mou otázku jen tiše přikývl. Přitáhl jsem si ho do objetí a on se opět rozbrečel. ,,Shh... Bude to dobrý. Nikdo ti už neublíží. Budu tu s tebou a s nima si to vyřídím.'' šeptal jsem.

,,Ne!'' řekl nešťastně. ,,Zůstaň s nima. Zapomeň na mě. Nenič si to všechno jen kvůli mně.'' mluvil prosebně a lehce zděšeně. ,,Neboj, nepřestanu se s nima bavit, jen si promluvíme. Ukon-'' ,,Ne! S nikým nebudeš nic končit.'' odtáhl se ode mě. ,,Jimine to je moje věc s kým budu a s kým ne. A teď, když už to všechno vím, chci být s tebou.'' ,,A-ale co Jin? Vždyť mě zabijou... Už jen za to, že jsem ti to řekl a pokud se s ním rozejdeš, všechno to-'' ,,Zadrž. Nikomu se nic nestane. Všichni budeme šťastní. Hlavně klid.'' pohladil jsem ho ve vlasech. ,,Slibuješ?'' podíval se mi do očí. Já se mu do těch jeho také zadíval. ,,Slibuju, ale ne jako V, ale jako Taehyung.'' usmál jsem se a v jeho očích jsem teď viděl všechno, díky čemu žiju. Musím ho ochránit.