Military | Vmin

68.

Byli jsme právě v tom největším ohnisku boje. ,,Připravit na výstřel!'' zavelel náš řidič. ,,Už je máte?'' ozvalo se z vysílačky. ,,Ne. Pořád je tu nikde nevidím.'' odpověděl ten, co sledoval venek spolu s řidičem. Začínal se mě zmocňovat strach. Spolu s Yoongim jsme stříleli. Byli jsme skvěle sehraný. Šlo nám to.

,,Už je vidím! Potřebují záchranku!'' zavolal náš řidič. Ten druhej vzal vysílačku. ,,Vidíme je. Je potřeba doktor. Zavolejte tam i doktora. Doktora!'' zopakoval to. Nevydržel jsem to. ,,Musím za ním.'' objal jsem Yoongiho. Možná naposledy. ,,Jimine, mám tě rád. Dávej na sebe pozor.'' usmál se. ,,Budu, neboj.'' úsměv jsem mu oplatil.

Ještě jsem ho chvíli sledoval a loučil se s ním. Třeba opravdu se už neuvidíme... Jenže on se pak na mě podíval se zvláštní jiskrou v oku. ,,Jdu s tebou! Chráním ti záda. Vždycky.'' přátelsky mě bouchl pěstí do ramene a pak i přes protest těch zbylých co tam s námi byli, jsme vylezli. Hned to oznamovali do vysílačky. Mně to teď bylo úplně jedno. Teahyung potřebuje pomoct.

Lidi kolem sebe jsme stříleli. Já bránil záda Yoongimu, on je bránil mně. Byli jsme opravdu skvěle sehraný. Jenže já byl zaslepený láskou. Proběhli jsem celkem v pohodě. Najednou nastal klid. Všude ležela mrtvá těla jejich i některých našich lidí. Bylo to hrozný.

,,Tae!'' vykřikl jsem nadšeně. Rychle jsem se rozeběhl. Měl asi zlomený nos a modřiny po celém těle. Vyslabeně mě sledoval. Usmál se. Ukápla mi slza. Byl jsem tak rád, že je ho vidím a že je v rámci možností v pořádku.

Přestal jsem se ovládat a hlídat se. Vytáhl jsem ho do sedu a políbil jsem ho. On spolupracoval, ale pak najednou přestal. Klesly mu víčka a celej se uvolnil. Odtáhl jsem se. ,,Tae? Tae!'' vykřikl jsem nešťastně. ,,Rychle pomoc!'' volal jsem na doktora. Vzali mi ho a pak odvezli. Zůstal jsem tam prázdně sedět. Prosil jsem všechny ať přežije. Modlil jsem se za jeho život.