Military | Vmin

17

Jiminův pohled:
,,Zvedej se!'' probudil mě přísný hlas. ,,Co?'' zmažoural jsem před sebe. Poznal jsem toho, co stál přede mnou téměř okamžitě. Byl to Taehyung. Vlastně hned na to oznámila svůj příchod bolest hlavy. ,,Dneska se bude střílet, tak makej!'' zatleskal což mi rvalo uši.

S hodně nespokojeným výrazem jsem vylezl z postele a vrávoravě si došel pro oblečení. ,,Zmiz, chci se převléct...'' vydechl jsem unaveně. On tam ale zůstal. ,,Vystřel!'' zopakoval jsem přísněji. ,,Zlato... ty rozkazovat nebudeš.'' řekl to jasně, ale přesto klidně. Každopádně to jak mě oslovil, mě naštvalo. ,,Nejsem tvoje zlato a soukromí mi narušovat nebudeš! To už stačilo jednou!'' zavrčel jsem. On se ke mně přiblížil. Bál jsem se ho. Věděl jsem, že by byl schopnej všeho. ,,Tak když jinak nedáš.'' pokrčil rameny a sundal mi tričko. Bylo mi to nepříjemné, zvlášť s mojí orientací. ,,Mám pokračovat, nebo to zvládneš sám?'' zahodil moje tričko na postel. ,,Zvládnu!'' podmračil jsem se a rychle se otočil zády. Sundal jsem si pyžamové kalhoty a rychle si oblíkl ty normální. Ještě, že jsem měl trenky. Pořád na mě civěl. Měl jsem chuť mu plesknout, ale větší problém jsem s ním mít nepotřeboval. S povzdychnutím jsem si oblékl i tričko a mikinu.

Venku byla po ránu celkem zima. Opět jsem si sedl s Yoongim, který se mě ihned ptal, co se mi stalo. Vše jsem mu řekl a on mě jen lítostně sledoval. ,,Rád bych ti pomohl, jenže nevím jak...'' jen jsem se pousmál. Všechny hlasy z jídelny mě v hlavě třeštili. Taehyung mě vážně nešetřil. A také jsem cítil, jak mě ta jejich skupinka stále sleduje. Bál jsem se toho, že společně vymýšlí plán, jak mi ublížit. Bohužel ani nemělo cenu se jakkoli bránit. Byli 4, o hlavu větší než já a já byl v nejlepším případě s Yoongim, ovšem jsem si zákázal, aby se mu něco kvůli mně stalo.