Unstable

21.

Předešlé dvě kapitoly jsem pozměnila tak se na to prosím podívejte abyste věděli.
- - - - -
Monica's POV
- - - - -
Nevím jestli je to dobrý nápad.

Mám z toho trochu zvláštní pocit.

,,Řekla jsem mu ať se mě dotýká a on mi stiskl boky a líbal mě na krku." Řekla jsem a jemně řídila jeho ruce aby byly tak jako Gabrielovi. Nahl se ke mně blíž a nejistě se mi podíval do očí.

,,Můžu?" Zeptal se a já přikývla. Rty se mi přitiskl na krk a mnou projela příjemná energie. Zavřela jsem oči a mírně naklonila hlavu na stranu.

,,Rty se potom přesunul na můj dekolt a dlaněmi," řekla jsem a navedla mu je po mém břiše přes pas až dozadu na má záda, kde se on sám zastavil.

Nečekala jsem to ale vážně to od něj bylo mnohem příjemnější.

,,Nechci dělat něco co by ti bylo nepříjemný a a tohle by určitě bylo." Řekl a odtáhl se dál. ,,Děkuju." Řekla jsem potichu a pustila jeho ruce ze sevření.

,,Cítím se jako děvka." Řekla jsem potichu se sklopeným pohledem a on si mě za boky přitáhl blíž.
- - - - -
Jason's POV
- - - - -
,,Em nemáš důvod." Řekl jsem a pomocí ukazováčku ji nadzvedl bradu tak aby se mi dívala do očí.

,,Vím že jsem. Včera jsi se mě dotýkal ty, dnes on, a teď znovu ty. Takhle to nemá být." Řekla a pokroutila hlavou.

,,Amber je děvka, ty jsi.." řekl jsem a nevěděl jak to dokončit. Ona je prostě jiná. A líbí se mi jak je nejistá, ale zároveň zvědavá a povoluje mi věci co ostatním normálně ne.

Je zvláštní to říct, a sám to pořád nechápu, ale cítím že mě mění. Nelíbí se mi to, ale chovám se k ní dobře, respektuji jí, a všechno to ostatní je hrozně zvláštní...

Nemám v plánu se chovat dobře k ostatním, ale ona by možná mohla být malá a jediná výjimka.

,,Nemá cenu mi lhát. Vím co si myslíš." Řekla a odtáhla se ode mě dál. ,,Ne, ne, nemůžeš vědět co si myslím Em. Nikdo to nikdy neví a ani já většinou ne. Myslím si hrozně moc věcí najednou." ,,Co si myslíš teď?" Zeptala se a já se usmál. Trochu složitá otázka, ale naštěstí teď neslyším tolik hlasů jako bez prášků. Nezabírají úplně. Potřeboval bych psychologa. Ta minulá doktorka byla moc mladá, neprofesionální a snažila se mě sbalit.

Už půl roku jsem u nikoho nebyl jen mi dodávají prášky. Nemizí to úplně když s tím musím bojovat sám..

,,V tý větě předtím jsem chtěl říct, že jsi jiná než ty se kterýma se normálně.. setkávám. Jsi-" zastavil jsem se a víc se opřel o zeď za mnou. Co to sakra dělám?

,,Jsem co?" Zeptala se potichu a její oči zaměřila přímo do těch mých. Znovu jsem se cítil jakoby mi viděla až do duše a věděla přesně co se mi honí hlavou. Bylo to nové a zvláštní. Zhluboka jsem vydechl a odvrátil pohled.

,,Můžeš tohle přestat dělat?" Zeptal jsem se tichým úsečným hlasem a ona se trochu odtáhla.

,,Promiň. Nechtěla jsem.." Řekla a zněla trochu ublíženě. Hned mě zamrzelo jaký tón hlasu jsem použil a v duchu jsem nadával sám na sebe.

Tohle sakra nejsem já. Proč mi vadí že je smutná? Nedává to smysl. Od té dobrý co přijela se v sobě nevyznám.