Unstable

41.

Jason's POV
- - - - -
,,Jsou tu jen dva pokoje." Řekl jsem a opatrně si Em vyzvedl do náručí. Nate odemkl dveře a vešel dovnitř. ,,Dej jí ke mně." Řekl a já pokroutil hlavou. Chci jí u sebe.

,,To není dobrý nápad." Řekl a já pozvedl obočí. ,,Co?" Zeptal jsem se a on si povzdechl. ,,Aby byla u tebe." Řekl a sundal si mikinu.

,,Proč?" Zeptal jsem se a skopl z nohou boty. Vlastně je mi jedno co si o tom myslí. Špatně se mi bez ní spí, takže bude u mě ať Nate chce nebo nechce.

Hlavně bych ji nemohl ochránit kdyby byla pryč ode mě a to nemůžu dopustit. Už takhle mám pocit že za to co se jí stalo můžu já. Byl jsem jen kousek od ní a nevěděl jsem o tom. Nemám tušení jak se dostal dovnitř. Ani nevím kdo přesně to byl, ale poznávám tu značku. Trojúhelník s malým J u pravé strany.

Nevím proč tam dávají J.. pravděpodobně kvůli Jacksonovi. Není to hluboká rána, ale je velká. Doufám že jí nezůstane jizva.. to bych si vážně neodpustil.

,,To je jedno, jen jí nic neudělej prosím.." řekl a já pro sebe protočil oči. Pořád mi nevěří a nemám na ty kecy náladu. Hlavně že říkal že mu to nevadí, a teď se znovu bojí že jí ublížím. Dělá pro mě těžší abych s ní věřil sám sobě. Už takhle hodně pochybuju o tom jestli se k ní chovám správně a on mi to dělá těžší. 

,,Jdi spát jsou čtyři ráno.." Zamumlal jsem předtím než jsem se rozešel ke schodům a po nich pokračoval do svého pokoje. Loktem jsem otevřel dveře, vešel dovnitř a nohou je znovu zavřel. Přešel jsem k velké posteli, a opatrně ji položil do čistě převlečených, černých peřin.

Přetočila se na bok a schoulila se víc do klubíčka.

Než jsem doma všechno sbalil, domluvil s klukama jak má probíhat předání když tam nebudu ani já ani Nate, a než jsme dojeli sem uběhly dvě hodiny a jsou čtyři ráno. Normálně mi nejde spát, ale dneska jsem unavený.

Stáhl jsem dolů žaluzie a ještě na telefonu zamkl všechny možné vchody. Nikdo se sem nesmí dostat.

Sundal jsem si triko a tepláky a lehl si do postele. Opatrně jsem Em objal zezadu kolem pasu a natiskl se na ni blíž.

Chyběla mi. V té nemocnici bylo hrozně. Naštěstí mě Peter odpoutal, ale stejně jsem tam nechtěl být..

Je zvláštní že si někdo myslí, že lidi se schizofrenií musí být v pohodě, a nikdy nejsou osamělí.. jen protože vidím a slyším věci neznamená že mám v kuse po boku nějakého imaginárního člověka, který je pro mě jako přítel. Tak to není ani zdaleka. Je to jako kdyby mě v kuse šikanovali a většinu času jsem osamělý.

Také se často očekává že se budu chovat normálně jako každý jiný. Ale to nejde. Nejsem normální. Jsem jiný. A ne v dobrém slova smyslu. Jsem hrozný člověk. Udělal jsem a pořád dělám nespočet špatných věcí. Pár z nich lituji ale ne natolik abych se nad tím zbytečně pozastavoval. Jedna z věcí, které rozhodně nelituji je to že jsem Nateovi dovolil ji přivézt.

Cítím se s ní dobře a úplný. A hlavně se cítím jako by mě opravdu poslouchala a chtěla se mnou být, na co nejsem ani trochu zvyklý a u ní se mi to líbí.

Jemně jsem ji odstranil vlasy z obličeje a peřinu vytáhl trochu výš aby jí nebyla zima. Přitáhl jsem si ji ještě víc k sobě a spokojeně vydechl. Mám rád ji mít takhle blízko. Cítím se s ní v klidu a jako bych nic jiného nepotřeboval.

Palcem jsem ji jemně hladil na břiše a tiše nás sledoval v odrazu zatměného okna. Vypadáme jako bychom byli normální pár i když to není ani zdaleka pravda. Není to tak dlouho od toho co jsme řekli ta slova a nelituji toho. Každá chvíle s ní je něco speciálního..