Unstable

23.

Jason's POV
- - - - -
,,Pojď se mnou do klubu." Řekl jsem a ona se na mě podívala s pozvednutým obočím. ,,Jenom proto aby sis tam našel nějakou děvku a já tam zůstala sama? Děkuju, ale ne." Řekla a znovu se opřela a polštáře dané na lavičce. Byli jsme na zahradě a jen si několik hodin povídali. Bylo mi s ní dobře.

,,Nenechám tě samotnou." Zamumlal jsem a odvrátil pohled protože jsem věděl že to tak bude. Budu ji muset někde nechat chvíli o samotě pokud půjde se mnou. V jednu mám schůzku s Austinem ale nemůžu ji nechat tady když se sem dostal i Gabriel. Ještě jsem nestihl zvýšit zabezpečení.

,,Jasone oba moc dobře víme že to není pravda." Řekla a postavila se z lavičky. Hned se chytla zdi a pevně zavřela oči. ,,Sakra." Zamumlala a zhluboka vydechla. Trochu zmateně jsem se na ní podíval ale rychle ji podepřel když vypadala na omdlení.

,,Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se a opatrně ji znovu posadil vedle sebe. ,,Mám nízký tlak tohle je normální.. jen musím vstávat pomaleji." Řekla a klepajícíma rukama si překryla obličej.

,,Ty máš nízký tlak a pořád jíš jako anorektička?" Zeptal jsem se a ona se na mě podívala pohledem který mě hned donutil litovat toho co jsem řekl. ,,Proč mi pořád musíte připomínat co jsem byla?" zeptala se potichu a pomalu znovu vstala.

,,Em." Řekl jsem mírným hlasem a snažil se ji chytit za zápěstí. ,,Budu v pokoji, a nechoď za mnou." Řekla a potichu odešla nahoru.

Dohajzlu tohle jsem nechtěl..
- - - - -
Monica's POV
- - - - -
Zavřela jsem oči a obličej si schovala do dlaní.

Dělají mi to jen těžší.. nejsem pyšná na to co jsem byla. Ani na to co jsem. Ale nechápu proč to pořád musí říkat a něčím připomínat.

Vzala jsem si do ruky telefon a podvědomě najela na kontakty. Chvíli jsem se dívala komu bych mohla zavolat, ale ani po pěti minutách mě nikdo nenapadl. Kontaktů mám plno, ale nikoho s kým mluvit.

Kristen ani nevím co bych řekla, rodiče mají zase určitě nějaký hrozně důležitý případ nebo bych dostala výklad na tři hodin, a poslední kdo mi zbývá je Nate a toho nechci rušit..

Telefon jsem hodila vedle sebe na postel a lehla si. Chtělo se mi znovu brečet. Bez Natea se vždycky všechno hroutí.

A Jason.. je úžasný, je až nemožné jak dokonalý je. Jen ty jeho změny nálad a pár dalších věcí ohledně kterých se 'hádáme'.

Ne vždy to je jeho chyba. Většinou za to můžu já.

I teď jsem to zavinila já...

Bože můj jsem hrozná. Jen všechno kazím. Měla bych se radši od ostatních úplně odříznout. Jediný co dělám jsou problémy.

Nate za mě pořád utrácí, protože u něj teď bydlím, i když je to možná Jasonův dům moc se v tom nevyznám, taky mi musí kupovat jídlo, starat se o mě.

Jsem jen přítěž. Nechápu proč mě tu chtěl...

Ale třeba nechtěl. Asi bych se ani nedivila. Taky bych se o sebe nechtěla starat. Měla bych jim nechat prostor. Měla bych zůstat v pokoji aby neměli starosti. Nebo odjet.

Nemusela bych jíst, pití by bylo v koupelně, nic by mi nechybělo a oni by měli konečně volno. Nikdo by je nezatěžoval. O nikoho by se nemuseli starat. Určitě by byli rádi kdybych tu nebyla.

,,Pojedu domů." Zamumlala jsem si pro sebe a chystala se odstranit dlaně z obličeje když jsem ucítila jak na mě lehce dopadlo svalnaté mužské tělo a dech na mých dlaních.