Unstable

64.

Jason's POV
- - - - -

Přikryl jsem se dekou a chvíli zůstal ležet na zádech, sledovat do tmy zahalený strop.

Hodně jsem o tom co mi řekla přemýšlel. Pořád se mi to nelíbí a pořád nechci být táta, ale nemůžu o ni přijít.

Chtěl bych vědět kdy jsme to tak pokazili.. hodněkrát jsem nepoužil kondom protože to je bez něj prostě lepší, ale Em si vždycky vzala prášek. Samozřejmě to není stoprocentní, ale celkem jsem tomu věřil...

A teď.. za tři měsíce budu táta a potom se toho už nikdy nezbavím.

Navíc je to moc velké pouto. Neříkám že Em chci opustit, to rozhodně ne, ale kdyby se nám to třeba za rok začalo kazit tak co budeme dělat s dítětem?

Nemůžeme si jen říct 'už to nefunguje' a jít každý svou cestou. Museli bychom se dohadovat o tom kdo bude kdy mít dítě a na to já opravdu nejsem. Nemám tušení co se s dětmi správně dělá. Rodiče mi nebyli dobrým příkladem.

Vím že mu zkazím život. Můj styl žití není pro malé dítě. I pro Em je to nebezpečné, nezapomněl jsem na to označení které ji můj otec nechal udělat.

Za dva měsíce to bude rok od toho co ji znám a stále mi ji chtějí vzít a stále ji nedostali.

Nevím co dělat.

Neskutečně mě zklamalo to že mi to tajila, ale na druhou stranu jsem jí stále říkal že ji opustím a podobné špatné věci, takže to asi chápu..

Jen jsem toho zmeškal hrozně moc. Už půl roku v ní to malé roste a i přestože jsem něco tušil, jsem to nevěděl. Se vším bych jí pomáhal...

Zhluboka jsem vydechl a znovu vstal z postele. Pomalu jsem přešel k její straně postele a posadil se vedle ní. Jsou asi tři ráno, takže se nedivím že je v hlubokém spánku.

Stále je roztomilá.

Sklopil jsem pohled a všiml si jakéhosi sešitu vedle její hlavy. Podíval jsem se na ni a potom znovu na ten sešit. Myslím že by ji nevadilo kdybych se podíval co to je. Pravděpodobně jen něco do školy.

Opatrně jsem to vyzvedl do ruky a postavil se z postele. V pokoji byla tma, takže jsem došel až do své pracovny a posadil se do křesla. Rozsvítil jsem a sešit otevřel. Hned z něj vypadly dvě černobílé fotky. Sebral jsem je ze země a na pár sekund zatajil dech.

Fotky z ultrazvuku.

Opatrně jsem si je obě prohlédl a cítil jak se mi o něco hůř dýchá. Tyhle jsou z minulého měsíce.

Tak takhle vypadá naše miminko? Je roztomilé a už celkem veliké. Promeškal jsem toho tolik..

Nevím jestli tohle můžu číst. Asi je to nějaký její deníček a nechci úplně narušovat její soukromí, ale třeba jen pár stránek neuškodí.

Opatrně jsem ho otevřel a nejdřív se setkal s obálku na první stránce sešitu. Vyndal jsem z ní zbylé fotky a všiml si že jsou to ultrazvuky a ostatní malé vytisklé fotky jejího bříška.

Aniž bych si to uvědomil se mi na rty vkradl malý úsměv a pomalu jsem si prohlédl všechny fotky. Vypadá roztomile. Je mi líto že jsem tu pro ni nebyl už od začátku.

Všechno jsem dal zpátky a otočil na další stránku kde už byl text a datum. Před půl rokem.. takže tohle bude záznam všeho čím si prošla v těhotenství?

Promnul jsem si oči a pomalu začal číst. Asi bych neměl, ale nemůžu si pomoct. V průběhu celého deníčku se mi do očí nahnaly slzy když popisovala její pocity a hlavně obavy.