Unstable

70.

Jason's POV
- - - - - -

,,Jsem zpátky!" Ozvala se Mon od dveří a já k ní zvedl pohled. Rychle jsem si setřel slzy a vynutil malý falešný úsměv. Nechci aby viděla že brečím. Cítím se hrozně slabě, ale nemůžu si pomoct.

Charlie jsem úspěšně asi před půl hodinou z posledních sil uspal a potom se tak trochu zhroutil na gauči z toho jak moc to nezvládám.

Nesnáším se za tu poruchu. Jsem strašnej člověk který nemá mít rodinu.

Lidi jako já páchají sebevraždy nebo utíkají před něčím co si kvůli jejich paranoie myslí že je chce zabít a já se snažím být chlap u rodiny?

To je šílenost.

Jen jim oběma ublížím. Je velká pravděpodobnost že bych byl schopný je i zabít a to je prostě špatně. Nevím co se sebou dělat.

Přišel jsem k ní a objal ji kolem útlého pasu. Cítil jsem jak se usmála a objetí mi opětovala. Miluju její objetí. Cítím se jako bych byl v bezpečí a nic mě nemuselo trápit.

,,Jak jsi dopadla?" Zeptal jsem se jí potichu. Trochu se odtáhla a dala si delší vlasy za uši. ,,Nejdřív jsem se stresovala protože jsem si neuvědomila že mikina se na zkoušky asi moc nehodí, ale sundala jsem si ji a pod tím mám takový bílý overal který trochu připomíná oblek, takže to vypadalo trochu slušněji... a z toho zbytku mám dobrý pocit." Zamumlala a já se usmál. Jsem na ní pyšnej.

Byla vážně ve stresu a zvládla to. Ke všemu s tím že je teď máma a skoro celý den se stará o Charlie to pro ní musí být opravdu složité.

,,Věděl jsem že to zvládneš." Řekl jsem a pohladil ji po zádech. Cítil jsem jak se usmála a natiskla se na mě trochu blíž.

Vždy jsem v ní věřil. Pořád se učila a je opravdu šikovná, takže bych se trochu divil kdyby to nezvládla..

,,Kde je Charlie?" Zeptala se a odtáhla se ode mě. Ruce jsem nechal volně padnout podél mého těla a snažil se skrýt svůj zklamaný výraz. Mám rád když mě objímá.  

,,V pokojíčku. Asi před půl hodinou usnula." Řekl jsem a ona pokývala hlavou. Stoupla si na špičky a vtiskla mi jemný polibek na koutek rtů. ,,Vidíš jak jste to zvládli." Řekla s úsměvem a odešla nahoru za ní. Ruce jsem si založil na hrudi a s malými obtížemi skrýval to jak se celý třesu.

Nevím jestli jsme to zvládli. Nějak pokaždé usnula a to je jedině dobře protože hlasy jsou o něco silnější a já jí opravdu nechci ublížit. Selhávám jako táta a mrzí mě to..

Pomalu jsem vyšel po schodech za nimi a posadil se vedle Em na Charlottinu postýlku.

,,Je vážně roztomilá." Řekla potichu a jemně ji pohladila po tvářičce. ,,To má po tobě." Řekl jsem a ona se na mě podívala. ,,Nemusíš mi lhát, však je stejně krásná jako ty." Řekla a já se pousmál. Je hezký že si to myslí, ale není to pravda. Charlie je mix nás obou a to ještě nevíme jaké bude mít oči nebo vlasy.

Položil jsem jí dlaň na stehno a jemně ji pohladil. Hrozně moc si jí vážím. Nedokážu ani popsat jak moc pro mě znamená. Jen ta představa toho že bych ji při epizodě mohl něco udělat mě děsí.

,,Můžeme si promluvit prosím?" Řekl jsem potichu ona ke mně zvedla pohled. V očích se jí mihla nejistota, ale přikývla. Bojím se jí o tom říkat, ale snad nezareaguje špatně..

,,Pojď aspoň do ložnice prosím. Nechci ji probudit." Řekl jsem a zvedl se z postele. Pevně jsi si založil ruce na hrudi aby se přestaly klepat a snažil se zhluboka dýchat uklidňujíc tak tepající bolest v hlavě.