Unstable

44.

Monica's POV
- - - - -
,,Dokázal bys mi ublížit?" Zeptala jsem se a on se mi podíval do očí s pozvednutým obočím. ,,Proč bych to měl dělat?" Zeptal se a já pokrčila rameny.

,,Nevím.. kdyby jsi se třeba naštval..." řekla jsem a on pokroutil hlavou. ,,Zvládl bych to jen při epizodě a to teď asi nehrozí." Řekl a lehl si nade mě. Podívala jsem se mu do očí a omotala si ruce kolem jeho krku. Jemně jsem mu prsty přejela po zátylku a on na pár sekund zavřel oči a spokojeně vydechl.

Vím, že ho to uklidňuje a myslím, že po tom co se dneska stalo nějaké to uklidnění potřebuje. Chtěla bych mu dát víc, ale nemůžu...

,,Budeš mi teď říkat víc věcí když o tom vím?" Zeptala jsem se a on pokroutil hlavou. ,,Není to bezpečný. Čím míň toho víš, tím líp pro tebe." Řekl a prsty mi jemně přejel po boku. Mám ráda když se mě dotýká, jen to občas trochu přehání.

,,Kolik je hodin?" zeptala jsem se a on se podíval na hodinky. ,,Čtyři odpoledne, proč?" Zeptal se s pohledem do mých očí a já se podívala z okna. ,,Vypadá to jako by byla noc." Řekla jsem a on se pousmál.

,,To je protože prší a jsme v lese." Řekl a dal mi pramínek vlasů za ucho zatímco já stále upírala pohled ven. Mám ráda déšť. Hromy mě trochu děsí, protože nemám ráda hlasité zvuky, ale bouřky jsou uklidňující.

,,Můžeme si udělat horkou čokoládu?" Zeptala jsem se s malým úsměvem. ,,Většinou pijeme kafe takže nevím jestli ji tu máme." Řekl a já mu jemně zatlačila do ramen takže se musel odtáhnout. ,,Jdeš se mnou?" Zeptala jsem se a postavila se z postele. Přikývl a společně jsme došli až do kuchyně.

,,Kde by to mohlo být?" Zeptala jsem se a otevřela skříňku. Stoupla jsem si na špičky a pořád neviděla na horní poličky. ,,Co je tam nahoře?" Zeptala jsem se a on si stoupl za mě.

,,Tam je krabice s jehlami a něčím co mě uspí kdybych měl atak... a taky tam je čokoláda." Řekl a já zhluboka vydechla když mě chytl za boky a natiskl se blízko za mě.

,,Podáš mi to prosím?" Zeptala jsem se. ,,Ty jehly nebo čokoládu?" Zeptal se a já se pousmála. No jasně že budu chtít jehly. ,,Čokoládu." Řekla jsem a on tak udělal. Znovu skříňku zavřel a podal mi ji.

,,Děkuju." Řekla jsem s úsměvem a trochu vyskočila abych si mohla sednout na ostrůvek.

,,Můžu ji rozbalit?" Zeptala jsem se a on přikývl a sedl si vedle mě. ,,Proč bys nemohla?" Zeptal se a já pokrčila rameny. Nejsem zvyklá na to že si můžu sníst na co mám chuť.

,,Doma se musím ptát." Řekla jsem a rozbalila ji. ,,Vždyť ti je skoro devatenáct. Proč se k tobě chovají jako k dítěti?" Zeptal se a já pokrčila rameny. Už jsem si na to celkem zvykla. ,,Jsou to právníci... vždycky na mě byli celkem tvrdí a většinou ani nebyli doma protože pracovali." Řekla jsem potichu. ,,Vždycky se víc věnovali tátově dceři... už jsem jí celkem dlouho neviděla je jí asi dvacet pět a odstěhovala se někam do Evropy." Řekla jsem a cítila na sobě jeho pohled.

,,Věnovali se víc tvojí nevlastní ségře?" Zeptal se a já pokývala hlavou. ,,Ani není mámy a oba ji mají radši..." řekla jsem. Moc to nechápu. Vždycky mi bylo líto že mě s ní v kuse srovnávají a ze mě dělají tu špatnou, ale už jsem se s tím smířila.

,,To nechápu." Řekl a já se na něj podívala. ,,Co?" Zeptala jsem se a on se trochu zamračil. ,,Proč se k tobě chovají špatně." Řekl a já se pousmála. To je celkem dobrá otázka.

,,Protože jsem špatná. Nejsem nic co lidi chtějí. Chovali se ke mně tak jak jsem si to zasloužila." Řekla jsem a on seskočil z linky a stoupl si přede mě. ,,To myslíš vážně?" Zeptal se s pohledem do mých očí. Proč bych neměla?