Zajatkyně Mafie

9. Kapitola

Zašla jsem si do kuchyně udělat popcorn, který jsem objevila v jedné ze skříněk. Posadila jsem se k televizi a zapnula si jeden z mých oblíbených filmů "Něžné vlny".
,,Paní Parkerová, je oběd." vyrušila mě jedna asi se služek. Ona mi řekla paní, před dvěma dny mi bylo osmnáct a teď jsem už i paní.
,,Říkejte mi Mio." usmála jsem se na ni.
,,Tak tedy Mio." zasmála se. Namířila jsem si to do jídelny, kde už bylo prostřeno. U toho obřího stolu byly nachystané jen dvě místa, působilo to tak moc prázdně. Kde je Peter?
,,Pan Parker nepříjde?" zeptala jsem se jedné starší paní, která nosila na stůl.
,,Pan Parker se omlouvá, bude mít chvilku zpoždění. Máte začít jíst bez něho." jen jsem přikývla. Bylo to něco nezvyklého, na otce jsme vždy museli čekat, někdy i hodiny. Nabrala jsem si rýži s kuřecím masem. Polévku jsem vynechala, jelikož jsem neměla chuť k jídlo. Během chvilky dorazil i Peter.
,,Ty jíš teda rychle." zasmál se. Nechápavě jsem na něj pohlédla a nechápala o čem mluví.
,,Zpozdil jsem se jen o chvilku a ty už máš snědenou polévku."
,,Já jsem polévku vynechala, není mi ještě nejlíp." řekla jsem naprosto upřímně.
,,Polévka je nejlepší na kocovinu, věř mi." poradil mi. Já jsem nebyla zvyklá nikdy moc pít a najednou dva dny po sobě kocovina.
,,Hmmm" pokrčila jsem rameny a dělala, že je mi to u prdele.
,,Řekni mi něco o sobě." promluvil.
,,Ty chceš vědět něco o mě? Ty se o mě zajímáš?" nevěřícně jsem se na něj dívala.
,,Samozřejmě, jsi moje žena a chci o tobě vědět, co nejvíce."
,,Můj otec o mé matce nevěděl nic, nikdy se o ní nezajímal. Tak proč ty chceš vědět něco o mě?"
,,Třeba jsem jiný. Řekneš mi něco o sobě?" zeptal se ještě jednou. Nakonec jsem přikývla, třeba nebo tak špatný.
,,Dobrá, ale ty mi pak řekneš něco o sobě."
,,Beru." zasmál se.
,,Takže do svých tří let jsem neviděla svou matku, otce ani bratra, vychovávali mě chůvy. Až otec uznal za vhodné tak mě teprve dal mé matce. Do šesti let jsem měla celkem normální dětství, teda až na to, že jsem se nevídala s jinými dětmi a chodila ven jedině na zahradu. Když mi bylo šest, dostala jsem Olivera, mého bodyguarda. Oliver mi začal nahrazovat otce, pomáhal mi s věcmi do školy a prostě se vším, co jsem potřebovala. Ale taky mě chránil před otcem, který chtěl mockrát zbít. Svého otce nenávidím, jelikož vím, co dělá mé matce, bije ji a znásilňuje. To je u mafiánů normální. Když mi bylo dvanáct tak jsem uviděla poprvé svého bratra. Se svým bratrem se vůbec neznáme až teď jsme se trochu sblížili, ale to je jedno. Nejraději bych si nikdy nevzala mafiána, chtěla bych žít normálním způsobem života a vydělávat peníze." skončila jsem s mluvením a všimla si, že se na mě udiveně díval.
,,Jste zvláštní rodina." řekl.
,,Ne, my jsme normální mafiánská rodina." opravila jsem ho, ale to on musel vědět, žije přeci taky v mafiánské rodině.
,,Naše rodině byla zakládána na jiných způsobech, a tak bych rád vyšel i s tebou. Otec matku nebil ani neznásilňoval, občas se třeba pohádali a to bylo všechno. Beru, že výchova mafiánských dětí je tvrdá a nelítostná, ale tak to už prostě je. Já jsem ve dvanácti zabil člověka, ale to asi víš. Ale naše rodina byla poměrně normální, možná přísnější s tvrdou výchovou, ale normální." tak teď jsem na něj hleděla já. Do teď jsem si myslela, že to ve všech mafiánských rodinách vypadá, tak jako u nás. Vlastně tak mi to všichni tvrdili a teď zjistím, že to je jinak. Čemu mám věřit?
,,Jsem teď zmatená.." řekla jsem nahlas.
,,Chápu tě." usmál se na mě. Má pravdu musím ho nechat, ať se snaží. Třeba nebude špatný...
,,Máš ještě práci?" zeptala jsem se ho po chvíli.
,,Něco málo, proč se ptáš?" zeptal se a v očích jsem poznala, že ho to celkem zajímá.
,,Napadlo mě, že bychom se mohli podívat na nějaký film." navrhla jsem.
,,Tak tedy dobrá." usmál se na mě. Oba jsme si stoupli a přešli do obývacího pokoje.
,,Na co jsi se dívala?" zeptal se mě.
,,Na Něžné vlny, ale můžeme si pustit něco jiného"
,,Já se na to rád podívám." usmál se na mě.
,,Nevím jestli tě to bude bavit." snažila jsem se mu to rozmluvit ani nevím proč.
,,Určitě mě to bude bavit a nehádej se se mnou." přitiskl si mě k sobě. Jen jsem se zhluboka nadechla a raději mlčela. Přitáhl si mě k sobě a já to pustila, opřela jsem si hlavu na jeho rameno. Nebylo to zrovna nejhorší.
,,Petere." promluvila jsem.
,,Musíme se spolu dneska vyspat?" zeptala jsem se ho.
,,Bojíš se?" zeptal se zase on mě.
,,Prostě se skoro neznáme, víme o sobě něco málo. A já ještě s nikým nespala." řekla jsem upřímně a trochu i se strachem.
,,Počkám maximálně týden." dal si podmínku a já jen přikývla. Vlastně mi nic jiného nezbývalo, pokus i chci k němu najít cestu, budu muset být poslušné. Je to zvláštní ještě nedávno jsem tvrdila, jak ho budu nenávidět a teď si k němu chci najít cestu? Co to se mnou dělá?
Po zbytek filmu mezi námi bylo ticho, oba jsme sledovali film a nic neříkali. Někdy jsem se chtěla na něco zeptat, ale přišlo mi to nevhodné.
,,Půjdu si něco málo ještě zařídit." řekl když skončil film.
,,Dobře, najdeš mě když tak v posilovně." jen přikývl a opustil obývací pokoj. Vypnula jsem televizi a misku od popcornu zanesla do obývacího pokoje. Vydala jsem se k ložnici, kde jsem si oblékla šortky, tílko, kde mám boty? Po chvíli jsem si uvědomila, že na boty je tu místnost zvlášť. Sešla jsem schody a našla své běžecké boty. Ještě jsem si v kuchyni vzala nějakou vodu a šla do posilovny. Chvilinku mi trvalo než jsem ji našla, ještě se v tomto domě skvěle neorientuji. Pití jsem si položila na stolek a našla nějaký ručník. Rozhodla jsem se, že první si půjdu na pás zaběhat, abych se trochu rozhýbala. Jen doufám, že nebudu zvracet. Necítím se zrovna nejlépe.

Tak další kapitola je za námi. Myslíte, že si Mia k Peterovi najde cestu a nebo ne?