Zajatkyně Mafie

22. Kapitola

Vyletěla jsem s jídelny, krev se ve mě vařila. Toto jsem nikdy necítila. Co se to se mnou děje? Vletěla jsem do ložnice, byla jsem tak vytočená. Lehla jsem si na postel, nevěděla jsem, co dělat. Po dlouhé době jsem se zarazila, když jsem se podívala na ty dveře. Na dveře, které jsou vedle dveří do koupelny. Nikdy jsem za těmi dveřmi nebyla, Peter mi řekl, že mi jednou ukáže, co je za nimi. Je pozdě zjistím to sama. Zamkla jsem dveře do ložnice a teď se musím dostat za tyto dveře, ale jak se tam má dostat? Najednou mě to napadlo, všimla jsem si, že když si bere klíče nikdy nešáhne do kapsy. Vždy je vezme se skříně nebo s nějakého šuplíku. Nejsem zase tak blbá, jak si myslí. Všechny skříně jsem prohledala, ale pak mě to došlo, přece by je nedával někam, kde by jsem si toho všimla. Každý den si dává košili. Klíče, které nemám dostat do rukou musí být někde mezi košilemi. Připadám si jako detektiv. Až jsem vyházela snad všechny košile, všimla jsem si té krabičky, která byla zavěšená na ramínku od jedné košile. Malá, černá krabička. Otevřela jsem ji a byl tam klíček. To je to co hledám.
Odemkla jsem rychle dveře, ruce se mi třepaly nevěděla jsem, co mám čekat. Když jsem otevřela dveře, neviděla jsem naprosto nic, v místnosti byla naprostá tma, jediné světlo, které tam lehce dopadalo, bylo světlo z ložnice. Našmátrala jsem na stěně vypínač a rozsvítila. Místnost nebyla zrovna největší. Byla to šatna, to mě hodně překvapilo. Ale nebylo to jediné, co mě překvapilo. Půlka šatny byla naprosto prázdná a ta druhá plná dámského oblečení. Vzala jsem rud šaty, které vypadaly nádherně, ale moje velikost to nabyla. Všimla jsem si krabic, které byly na poličce. Vzala jsem jednu do rukou. Když jsem ji otevřela byla plná fotek. Na všech fotkách byl Peter s tou blondýnou. Slzy se mi hrnuly do očí. Vypadali tak šťastně a zamilovaně. Vzali by si ji Peter, kdyby si nemusel vzít mě? Slzy mi už tekly proudem, nezvládala jsem to. Když jsem vzala další krabici, byla tak plná fotek. Ale třetí krabice ne. V třetí krabici byly různé dárečky, zarámované fotky, šperky a dopis. Vzala jsem dopis do rukou.

Milý Petere,
strašně moc tě miluji, ale chápu, že si ji musíš vzít. Vím, že by sis ji jinak nevzal. Mé city k tobě budou stále stejné jako do teď. Kdyby jsi kdykoliv něco potřeboval, víš kde mě najdeš. Letím zase zpět k rodičům do Francie. Nemůžu zůstat tady, myslela bych neustále na tebe a nezvládla bych to. Ve Francii zkusím začít nový život. Začnu s novou prací, kterou jsem si už zvládla najít. Nechávám ti zde naprosto vše. Vše oblečení co jsi mi kdy koupil, všechny dárky a fotky. Budeš mi moc chybět. Miluji tě.
S láskou, Evelin.

Když jsem tento dopis dočetla nevěděla jsem, co si myslet. Nebude to asi taková zlatokopka, jak si o ní mysleli. Kdyby to byla zlatokopka, nenechávala by tu všechny ty věci. Mohli spolu být šťastní, a pak jsem přišla já a zkazila jim tu idilku. Pod dopisem byla ještě krabička, když jsem ji otevřela, našla jsem v ní prsten. On ji chtěl požádat o roku?! Slzy mi tekly proudem, kolem sebe jsem měla spoustu fotek, ale na žádné jsem nebyla já a ještě ke všemu držím v rukou prsten, který nikdy neměl být pro mě.

Rozhodla jsem se dnes vydat tuto kapitolu, jelikož nevím, kdy by se mi naskytl čas zase nějakou vydat a napsat. A dneska jsem měla čas, takže jsem psala jako o život. Je možné, že dnes vyjde ještě nějaká kapitola, ale znáte to... Jeden den vyjde více kapitol a z toho se dlouho žádná ne.
Jak si myslíte, že to bude pokračovat dále?