Zajatkyně Mafie

28. Kapitola

,,Zlato, zvládneš to." hladil mě Peter po vlasech, zatímco jsme leželi po tmě v posteli. Já jen mlčela.
,,Petere, jsem už unavená. Potřebuji se pořádně vyspat." zalhala jsem. Nerada mu lžu, ale nechci se s ním bavit o Evelin.
,,Dobře, tak tedy dobrou noc." políbil mě lehce na rty.
,,Dobrou." zamumlala jsem. Otočila jsem se na druhý bok a snažila se dělat, že spím a asi to zabralo. Jenže jsem si všimla, že Peter nespí. Neustále se v posteli převaloval a zrychleně dýchal. Co se to děje? Začínala jsem mít o něj strach. Už jsem mu chtěla něco říct, když se pomalu otevřely dveře...
,,Petere" uslyšela jsem ženský hlas. Evelin! Co ta tu chce?
,,Jo už jdu." postel lehce zavrzala a Peter z ní zmizel. Už jsem necítila jeho teplo na zádech. Věděla jsem, že to nebude jen tak. Peter nechal přivřené dveře. Všimla jsem si, že zmizeli za dveřmi pokoje pro hosty. Opatrně jsem se vydala za nima. Moje matka by to nikdy neudělala, jenže já jsem zvědavá a Petera miluji, zatímco ona mého otce ne. Naklonila jsem se ke klíční dírce, abych viděla do pokoje.
,,Tak přece jsi na mě myslel, když jsi nespal." zamumlala a nebezpečně se k němu přibližovala. Peter tam stál jen jako sloup. Ani se nehnul.
,,Evelin, co chceš?" zeptal se naprosto potichu, že jsem mu skoro ani nerozuměla.
,,No přece tebe." zamumlala a vášnivě ho políbila. On se ale nebránil. Chtěla jsem zakročit, chtěla jsem řvát, ale tělo jako by mě neposlouchala. Sledovala jsem, jak ho vášnivě líbá, jenže on se stále nebránil.
Když jsem ho viděla nahého nad ní. Věděla jsem, že víc vidět nechci. Utíkala jsem zpět do ložnice. Našla jsem tam sportovní tašku, do které jsem si naházela, co nejvíce oblečení, Peterovi jsem vzala jednu kreditku, kterou jsem si dala do peněženky. Slzy mi tekly proudem a nešly zastavit. Vzala jsem nějaké klíče, je mi jedno od jakého auta jsou. Já se jen potřebuji dostat pryč. Sundala jsem si pyžamo. Hodila jsem na sebe tepláky a nějaké triko. Oblékla jsem si bundu a co nejvíc potichu se vydala dolů. Z kuchyně jsem vzala ultrazvuky prcka. A vydala se do garáže. Otevřela jsem dveře od ní. A odemkla auto. Zablikal na mě sporťáček. Nikdy jsem auto neřídila bez něčí pomoci. Nyní to musím zvládnout. Nasedla jsem do sporťáčku, tašku jsem hodila vedle sebe.
,,Mio." uslyšela jsem Peterův hlas. Stál mezi dveřmi a díval se na mě. Slzy mi tekly po tváři. Ne, musím pryč. Peter se rozběhl. Vyjela jsem z garáže ani nevím jak. Naposledy jsem se na něj podívala. Sbohem. Utřela jsem si slz z očí, abychom viděla na cestu. Šlápla jsem na plyn a rozjela se.

Snad se i tato kapitola líbila a překvapila Vás.