Zajatkyně Mafie

13. Kapitola

Blížíme se k 800shlédnutí tohoto příběhu, mockrát děkuji, sama se divím, jak to rychle narůstá. Také moc děkuji za hlasování, překonali jsme 100votes. Woow, nemůžu tomu uvěřit. Děkuji!!
Tuto kapitolu vydávám dříve, takže zítra kapitola nevyjde. Jelikož zítra na to mít čas nebudu. Musím si předepsat kapitoli předem, jelikož to mám teď dost nabité. Možná teď nějakou dobu nebudu vydávat kapitoli, tak se předem omlouvám. Ale jak jsem říkala, pokusím se je předepsat předem. To je asi vše k informacím. Děkuji za pochopení.
____________________
Ve dveřích se objevil Elliot.
,,Elliote jsem tak rád, že tě vidím. Ty jsi mě přišel zachránit." vypískla jsem nadšením.
,,Ne Mio, já jsem jeden z tvých únosců." najednou jsem si připadala, jak kdyby mi někdo vrazil nůž do hrudi.
,,To nemyslíš vážně." zašeptala jsem skoro. Proč jen toto dělá, co jsem mu udělala. Panebože.
,,Elliote, proč?" řekla jsem a z očí se mi valili slzy.
,,Protože ty se máš líp, já jsem měl zdědit otcovy obchody a ne tvůj manžílek. Já jsem starší..."
,,Mlč!§" okřikla jsem ho. ,,Jsi jen hajzl, děláš o jen kvůli penězům, copak ti nezáleží na rodině na tvých blízkých." propukala jsem pomalu v pláč.
,,Nebuď směšná sestřičko, na rodiny se v tomto světě nehraje." vysmál se mi do obličeje.
,,Proč to děláš? Všechno jde vyřešit, musíš jen chtít." snažila jsem se ho nějak přemluvit.
,,Nebuď naivní. Podiv se na sebe, vždy jsi chodila jako princezna a teď. Teď tu sedíš, obličej od krve, pozvracená a svázaná. Jak je ti?" vysmíval se mi do obličeje.
,,Je mi z tebe špatně." okřikla jsem ho. Vážně mi bylo špatně, ale to už delší dobu.
,,Co se mnou budete dělat?" zeptala jsem se ho po chvíli.
,,Uvidíme, buď tě někde prodáme a dostaneme slušné peníze. A pokud nám budeš k ničemu, tak tě odrovnáme." on by mě byl schopný prodat, jako lacinou děvku a nebo mě zabít. Co je to za hyenu?
,,Nejsem žádné děvka." okřikla jsem ho.
,,Ale nech tu té pohádky, neříkej, že tě tvůj manžílek ještě neopíchal." zasmál se.
,,Ne, on není takový, má na rozdíl od vás city."
,,Tak to všechno napravíme." zasmál se a odešel. Co myslí tím, že to napravíme? On mě chce opíchat, šak je to bratr... V tu chvíli mi bylo, tak mizerně...
Během chvíle se otevřely znovu dveře a v nich stál Elliot i Kryštof.
,,Jsi připravena princezničko." zasmál se Kryštof. Začala jsem vrtět hlavou, nejraději bych utíkala, ale v tuto chvíli to nešlo. Kryštof šel ke mě a Elliot ho následoval. Kryštof rozřízl provaz, který jsem byla svázaná k židli. Hodil se mnou na zem, byla jsem tak slabá, snažila jsem se aspoň plazit, uniknout jim.
,,Ale ale kam by jsi chtěla jít." zasmál se a plivl na mě. Co je to za hovada? Jediné čeho jsem byla schopná byl pláč, z očí se mi hrnuly proudy slz.
,,Prosím nechte mě." prosila jsem je, ale oni se chovali, tak bezcitně.
,,Ona nás prosí." zasmál se Elliot.
,,Elliote." podívala jsem se na něj a doufala, že nějak zakročí, ale on nic. Byl tak bezcitný. Najednou ke mě přišel Kryštof, sedl si na mě a nožem rozřízl oblečení, která jsem měla na sobě. První rozřízl triko a potom i podprsenku. Rukama jsem si rychle zakryla prsa, chtěla jsem se nějak krýt.
,,Elliote, chyť ji ruce." přikázal mu Kryštof. Elliot jen přikývl, klekl si ke mě a surově mi chytl ruce. Snažila jsem se kroutit, kopat, ale byla jsem tak slabá. Rozřízl mi i kraťase a tanga, které jsem měla na sobě roztrhl. Byla jsem tam nahá.
,,Toto se ti bude líbit." zasmál se. Rozepnul si kalhoty a vrazil ho do mě. Nebyla jsem na to vůbec připravena navíc to bylo moje poprvé. Z očí se mi valily slzy, hrozně to bolelo, větší bolest jsem nezažila.
,,Prosííím neee." plakala jsem, ale oni na mě nebraly vůbec žádné ohledy. Začal tak rychle a tvrdě přirážet. Hrozně to bolelo, ještě ke všemu mi surově drtil prsa...mé tělo bylo naprosto vyčerpané. Najednou se otevřely dveře.
,,Elliote." zakřičel Kryštof, vytáhl ho ze mě a Elliot mě pustil. Schoulila jsem se do klubíčka, vůbec jsem nesledovala, co se děje kolem mě. Ležela jsem na zemi, schoulená v klubíčko a plakala jsem.
,,Všechno už bude v pořádku." slyšela jsem vedle sebe hlas. Otevřela jsem oči a nade mnou byl Peter.
,,Ty dva dejte, šak víte kam." zaslechla jsem Petera. Dal na mě jeho sako a chytl mě do náruče.
,,Všechno bude v pořádku beruško, nikdo ti už neublíží." šeptal mi neustále do ucha. Ale já se pořád bála, věděla jsem, že mu můžu věřit, ale pořád byl ve mě pocit strachu. Vše mě strašně bolelo a cítila jsem se zneužitá, špinavá, prostě děs. Peter mě položil na sedačku do auta. V autě seděl ještě někdo, netuším kdo a neměla jsem ani sílo na to zjišťovat, kdo to je.
,,Vidíš co jí udělali." začal se rozčilovat Peter. Více jsem neslyšela, upadla jsem do spánku, mé tělo bylo naprosto vyčerpané...

Co myslíte, že se stane dál? Jak to bude Peter řešit? A co Mia, přenese se přes to? Co bude dál?
Snad se Vám tato poněkud smutná a ne zrovna moc pěkná kapitola líbila.