Zajatkyně Mafie

35. Kapitola

Peter

Probral jsem se ráno na kuchyňské lince. V ruce jsem držel láhev od whiskey, která byla naprosto prázdná. Mia! Vzpomněl jsem si hned. Vzal jsem telefon a zkusil ji zavolat, ale stále mi to nezvedala.
,,Mio, prosím, zvedni to." řekl jsem si sám pro sebe. Po chvíli jsem to vzdal, měl jsem sto chutí hodit telefonem o zem. Ale pak mě to napadlo. Určitě jela ke svým rodičům. Vytočil jsem jejího otce.
,,Petere, jsem rád, že voláš." vyhrkl hned.
,,Mia utekla." spustil jsem, cítil jsem se nervózně.
,,Co-cože?"
,,Mia utekla." zopakoval jsem.
,,Proč?"
Řekl jsem mu vše, co se stalo.
,,Myslel jsem, že se vrátila domů." řekl jsem smutně.
,,To by neudělala, je tvrdohlavá."
,,Kdyby se cokoliv změnilo, dejte mi vědět." 
,,Dám. Slibuji." po tšchto slovech jsme telefon ukončili. Co budu dělat. 
*crrr*
Zvonek! Mia! Rozběhl jsem se ke dveřím. Ve dveřích stála má matka.
,,Ahoj Petere." přivítala mě.
,,Ahoj mami." řekl jsem ne zrovna moc šťastně.
,,Tolik nadšení." obrátila oči.
,,Pojď dál." pozval jsem ji dovnitř.
,,Kde je Mia?" zeptala se s obřím úsměvem. Vše ti řeknu, pojďme si sednout. 
,,Tak mluv." spustila hned, jakmile se posadila. Celý příběh jsem pověděl znovu.
,,Jsi vůl." neřekla zrovna nadšeně.
,,Já Evelin neměla nikdy ráda." podotkla. Moje matka Evelin přímo nenáviděl. Nemohla být s ní v jedné místnosti. Byla na ni alergická a stéle je. Když se dozvěděla, že si musím vzít Miu, byla štěstím bez sebe.
,,Já vím." přikývl jsem.
,,Přivedeš ji zpět, jasný?" zvedla ukazováček. Provinile jsem přikývla. Má pravdu. Musím ji získat zpět, ať se stane cokoliv.
***

Zazvonil mi telefon. Mia! Rychle jsem se podíval na displey, ale byl to jen Miin otec. Miin otec!
,,Ano?" řekl jsem nadějně.
,,Petere, Mia nyní volala z nějakého cizího čísla. Nejspíše má nové číslo. Volala své matce. O tobě nechce vůbec mluvit. Pošlu ti to číslo, zkus jí zavolat. Třeba na tebe dá." řekl tak povzbudivě.
,,Děkuji." jakoby se objevila nové naděje. Vytočil jsem to číslo, chvíli to zvonilo, ale pak to zvedla.
,,Mio." řekl jsem s nadějí. Chvíli bylo ticho.
,,Petere, nechci s tebou mluvit." promluvila a než jsem se nadál ukončila hovor.
,,Ach Mio." povzdechl jsem si. Kdybych věděl, kde je a co s ní je. Jenže nevím nic a toho se děsím ještě víc. Popadl jsem rozpitou lahev rumu a pořádně se napil. Jenže už mě ani ten alkohol neuspokojoval. Lahví jsem hodil o zem. Lahev se rozletěla na spoustu střepů a zbytek rumu udělal kaluž. Stoupl jsem si a namířil si to do ložnice. Potřebuji se pořádně vyspat. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy pořádně vyspal. Vlezl jsem do postele, otočil jsem se na bok a místo Mii se přitulil k peřině, která voněla po ní. O můj bože, mě z ní jebne. Potřebuji ji, potřebuji. Zavřel jsem oči a nasál tu její vůni. Vzpomněl jsem si, jak jsem si ji vždy přitáhl k sobě a nasával její vůni. Její skvělou vůni, kterou miluji. Po chvíli se mi konečně začínaly zavírat oči. Usínal jsem se vzpomínkou na Miu.

Samotnou mě překvapuje, že je tu další kapitola. Snažím se napsat, co nejvíce kapitol, jelikož nevím, jestli zítra budu mít čas a na Štědrý den čas mít určitě nebudu. Snad se Vám tato kapitola líbila. A předem přeji Šťastné a veselé Vánoce.