Zajatkyně Mafie

29. Kapitola

Na dálnici v tuto noční dobu jezdí málo aut. Tím lépe pro mě, jelikož mé řidičské schopnosti nejsou zrovna nejlepší a být členem autonehody. Nebo ji dokonce zavinit. Ne, děkuji. Slzy mi stále tekly po tváři, i když jsem se snažila na ten hrůzný zážitek zapomenout. Neustále jsem si utírala tvář a oči, jelikož se i vše mlžilo. Myslela jsem si, že mě miluje, ale asi jsem se mýlila, když mě dokázal, tak rychle vyměnit. Únava mě začala po cestě přepadat. Měla bych zastavit někde v motelu, protože se potřebuji pořádně vyspat. Ujela jsem pár kilometrů a narazila na motel, nevypadal zrovna nejlépe, ale co mi zbývá. V tuto chvíli byla únava silnější než vkus. Zaparkovala jsem mezi náklaďáky. Takže v motelu nebudu sama. Nakoukla jsem na sebe do zrcátka. Kruhy pod očima, opuchlý obličej a žádný úsměv. Prostě hrůza. Ale vzhled mě momentálně moc nezajímá. Vzala jsem tašku do rukou a šla dovnitř. U recepce, jestli se to tak dá nazvat, seděla starší paní. Nejspíše luštila křížovku nebo něco takového.
,,Dobrý večer." pozdravila jsem ji.
,,Dobrý." odpověděla. ,,Pokoj pro jednoho nebo více lidí? Nějaké apartmá nebo obyčejný pokoj? Na jednu noc? Budete chtít snídani?" spustila na mě poměrně rychle.
,,Ano, pokoj pro jednoho, nejspíše obyčejný pokoj, na jednu noc a bez snídaně." odpověděla jsem ji.
,,Takže pokoj číslo šest, je skoro na konci chodby." podala mi klíče které jsem přijala.
,,Děkuji" otočila jsem se na patě a vydala se hledat pokoj. Stěny tu jsou nejspíše hodně tenké, jelikož jsem ze všech stran slyšela chrápání. No hrůza. 
,,Výborně baby. Aaah." ozývalo se z jednoho pokoje. užský hlas byl doprovázen ženou, které se to nejspíše podle zvuků taky líbilo. Ví ti lidé, že to jde tak moc slyšet? To ne, vedle tohoto pokoje mám spát. Tak to bude krušná noc. Odemkla jsem dveře od pokoje. Byla tam obyčejný postel, která toho má za sebou nejspíše hodně. Stará skříň a stolek. Nic víc v tomto pokoji není. A je tu zima. Takže na pyžámko můžu zapomenout. Navlečená jsem si vlezla pod peřinu a snažila se usnout, jenže mi to moc nešlo, jelikož si to v druhém pokoji nějací lidé rozdávali. A podle všeho mají dost velkou výdrž. To já bych už umírala, ale oni si to podle všeho užívají. Jsou to vůbec lidé? Spíše ne. Po chvíli utichli a mě se hned zmocnil spánek. Konečně jsem usnula.
***
Když jsem otevřela oči, venku už bylo světlo. Zajímalo by mě kolik je hodin. Jenže nemám hodinky, mobil a v tomto pokoji nic, co by mi mohlo ukázat čas není. Vylezla jsem z postele, kterou jsem úhledně ustlala. Vlasy jsem si pořádně rozčesala a svázala do culíku. Přeslékat jsem se nemusela, takže jsem popadla tašku a vydala se z tadyma pryč. Na recepci jsem odevzdala klíče a zaplatila. Celkem drahá noc na to, že to není nic nóbl a ještě ke všemu se tu člověk moc nevyspí. Nasedla jsem do auta a pokračovala v cestě. Měla bych jít natankovat, abych po cestě nezůstala stát. Dojela jsem na nejbližší benzínku a nabrala plnou nádrž, také jsem si koupila bagetu, jinak bych umřela hlady.Mám jediné štěstí, že mě Oliver (můj bývalý bodyguard) učil řídit auto. Jinak bych musela jít pěšky a to není zrovna nic lákavého. Ještě ke všemu v takové zimě. Mobil jsem ke vší smůle nechala doma. Chtěla bych zavolat Oliverovi nebo mé matce. Určitě ji Peter volal a ona se o mě strachuje, jenže neví, jak to bylo... Slzy mi zase stékají po tváří, rychle je utřu.
,,Musíš být silná!!" poručím si. Na dálnici odbočuji a sjíždím z dálnice. Nevím, kam jedu, ale někde zůstat musím. Aspoň teď.

Tak a další kapitola je na světě. Snad se Vám i tato kapitola líbila, tak jako ty předešlé. Chtěla bych poděkovat za pozitivní komentáře, které mě vždy velmi potěšili, jste skvělí.