Zajatkyně Mafie

23. Kapitola

,,Mio, je vše v pořádku?" uslyšela jsem Peterův hlas. Neustále jsem vzlykala, nevěděla jsem, co mu mám říct.
,,Mio, vím, že tam jsi. Vím to. Otevři mi prosím." zněl tak zoufala. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Co mám teď udělat?
,,Miluješ jí?" zeptala jsem se, ale to nemohl slyšet, zašeptala jsem to.
,,Miluješ jí?" zakřičela jsem. Totu už musel slyšet.
,,Nevím o čem mluvíš." zapíral.
,,Nevěřím ti. Miluješ ji, že je to tak?" zavzlykala jsem.
,,Otevři mi, můžeme si v klidu promluvit." zněl tak vyrovnaně. Mlčela jsem, mám mu otevřít nebo ne. Když mu neotevřu nic se nedozvím, ale když mu otevřu... Co bude, když mu otevřu? Pomalu jsem si stoupla, celá jsem se třásla, nohy mě sotva držely a ty vzlyky, co ze mě vycházely... Byly naprosto hrozné. Odemkla jsem dveře. Peter je hned otevřel, vletěl do pokoje a objal mě. Toto jsem vážně nečekala, nečekala bych, že mě obejme nebo něco takového.
,,Ah Mio." zašeptal mi do ucha. Hlas se mu třepal. Držel mě tak pevně, že jsem se nemohla ani nadechnout. Hned jak mě pustil, nohy se mi podlomily. Rychle mě chytil. Slzy mi stále tekly z očí a celá jsem se třásla. Posadili jsme se na postel.
,,Ty jsi.." nedořekl to. Věděla jsem, že mluví o té šatně nebo jak tu místnost nazvat.
,,Ano, otevřela jsem tu místnost." řekla jsem roztřepaným hlasem.
,,Proč a jak?" zeptal se.
,,Zjistila jsem, že sem přede mnou jezdila jedna blondýna a nebylo to moc dlouho přede mnou." cítila jsem, jak mě slzy štípou v očích.
,,Kdo ti to řekl?" věděla jsem, že mu to nesmím říct.
,,Na tom nezáleží. Byla jsem naštvaná a vlastně ještě jsem. Myslela jsem, že mě miluješ." spadla mi zase slza. Rychle jsem ji utřela. Musím být silná.
,,Ale já tě miluji." oponoval mi.
,,Nemiluješ!! Jak by jsi mě mohl milovat. Chtěl sis ji vzít, ale nemohl jsi. Protože ti tvůj otec řekl, že si musíš vzít mě. Já vám zkazila všechny plány, ty jsi ji miloval, ona milovala tebe. A pak jsem přišla já. Chtěl jsi ji požádat o ruku, našla jsem všechno. Ty fotky, na kterých jste šťastní. Všechny ty dárky, co jsi ji koupil, všechno to oblečení, ten dopis, který ti napsala před tím než odjela. A prsten, prsten..." slzy mi už tekly proudem.
,,Já ji už nemiluji, miluji jen tebe." opakoval neustále dokola.
,,Tak proč sis nechal všechny ty věci?" zeptala jsem se.
,,Nevím." zakroutil hlavou.
,,Lžeš." vyhrkla jsem na něj.
,,Mio, já miluji jen tebe. Její věci jsem si nechal, protože jsem nedoufal v tom, že se do tebe zamiluji. Ale ty jsi o hodně lepší než ona. Já všechno vyhodím." co když mě vážně miluje, a co když ne.
,,Jak ti mám uvěřit, že mě miluješ. Co když to tak není?" zadívala jsem se mu do očí.
,,Myslíš, že kdybych tě nemiloval, že bych chtěl mít s tebou dítě?" zeptal se mě naprosto klidným hlasem. Zavrtěla jsem hlavou.
,,No tak vidíš. Miluji jen a jen tebe a toho prcka." pohladil mě po obličeji.
,,Taky tě miluji." řekla jsem po chvíli. Opatrně mě políbil, ale já z toho polibku poznala vše. Miluje mě a já jeho.
,,Dnes všechno vyhodím." usmál se na mě.
,,A co s tou místností bude pak?" nadzvedla jsem obočí.
,,Nastěhujeme si tam všechno oblečení a zrušíme skříně." mrkl na mě. Na tváři se mi vykouzlil úsměv.
,,Ten tvůj nádherný úsměv." rozplýval se.
,,Už žádné tajemství." řekla jsem.
,,Žádné." přikývl.

Fuuu, stihla jsem napsat ještě jednu kapitolu. A jsem vyčerpaná, jak po fyzické, tak po psychické stránce. Už se těším až zalehnu do peřin a vyspím se. I když moc ne, dnes mě čeká velmi náročný den a nejsem na to vůbec připravená. Mé tělo je strašně unavené a psychicky jsem na dně. A to na mě ještě něco leze. Achjoo...
Snad se aspoň kapitola líbila a podpoříte mě. Děkuji.
DennySka