Zajatkyně Mafie

44. Kapitola

Vánoce

,,Dobré ránko." pozdravil mě nadšeně Peter hned, jak jsem otevřela oči.
,,Dobré." pozdravila jsem ho s obřím úsměvem. Najednou jsem ucítila tu skvělou vůni.
,,Co to tu voní?" zeptala jsem se.
,,Mám pro tebe snídani do postýlky." zasmál se a podal mi tác, na kterém byly lívanečky, které zbožňuji a teplý čajíček.
,,Čím jsem si to zasloužila?"
,,Tím že jsi skvělá žena." políbil mě na rty.
,,Ty jsi snídal?" Peter jen přikývl. S chutí jsem se pustila do výborné snídaně. Během chvilky byla ve mě.
,,No...byla výborná." oblízla jsem rty. Peter se jen zasmál.
,,Jdu se obléknou." zasmála jsem se. Venku bylo krásné zimní počasí, všude byl sníh a vypadalo to jako v pohádce.
,,Neber si věci, vše máš nachystané v koupelně." upozornil mě Peter. Co se to s ním dnes děje? Vešla jsem do koupelny. Sundala jsem se sebe teplučké pyžámko a navlékla se to čistého spodního prádla. Ty velikosti mě čim dál víc děsí. Našmátrala jsem ponožky, které jsem si navlékla, poté následovali legíny, a pak svetr?! Když jsem si ho oblékla, všimla jsem si obrázku. Byli tam dva perníčci, jeden velký a druhý malinkatý. Učesala jsem si vlasy a stáhla je do culíku.
,,Petere." promluvila jsem, ale když jsem ho spatřila, propadla jsem záchvatu smíchu. Měl na sobě též svetr a na něm soba. Vypadal vážně vtipně. Jsem u něj zvyklá na obleky a ne na svetry se sobem.
,,Tak to je dobré." utírala jsem si slzy.
,,Jsem ráda, že jsem tě pobavil."
,,Půjdeme zdobit stromeček?" zeptala jsem se ho radostně, musel si myslet, že jsem malé dítě. Ale v naší rodině se stromeček naposledy zdobil, když mi bylo pět, jinak nám ho chystali služebné.
,,Tak tedy dobře." zasmál se. Stromek byl už v obývacím pokoji nachystaný. Peter na něj dal světýlky, byl velký a krásný. Společně jsme na něj navěšeli baňky, já věšela u spodu a Peter u vrchu.
,,Na." podala jsem mu hvězdu.
,,Příští rok ji tam třeba dá naše princeznička." usmál se na mě. Jen jsem přikývla a sledovala, jak dává hvězdu na stromeček.
,,Je to nádhera." kochala jsem se našim stromečkem. Stáli jsme společně pod stromeček, jako šťastní manželé.
,,Stojíme pod jmelím." zasmál se. Zvedla jsem hlavu a Peter v ruce držel jmelí, přímo nad našimi hlavami.
,,Jak jsi to stačil..?" než jsem dořekla otázku jeho rty se přilepily na ty mé. Ví přesně jak mě umlčet. Rty měl stejně popraskané jako já. Jazykem mi přejel po zubech, lehce jsem pootevřela ústa. Naše jazyky se střetly a začala vášnivá bitva.
,,Miluji tě." zašeptal mi do rtů a sevřel mi zadek, který se stával každým dnem větší.
,,Já tebe taky." snažila jsem se přitáhnout jeho hlavu ještě blíž, jenže blíž už to nešlo.

Nyní sedím u notebooku se skleničkou vína a píši pro Vás! Snad se kapitola líbila, omlouvám se, že kapitoly nevychází pravidelně. Snad chápete, že člověk nemá vždy čas.