Zajatkyně Mafie

60. Kapitola

Položila jsem Sophinku do postýlky a lehla si na gauč, přehodila přes sebe deku a zapnula si v televizi seriál The 100. Spokojeně jsem se zachumlala do deky a zadívala se na televizi, Jenže mé tělo bylo tak vyčerpané, že mozek za chvíli přestal vnímat, co se děje kolem mě.

,,Mio." uslyšela jsem nad sebou ten velmi známý hlas, který mě vytrhl ze spánku.
,,Pane, paní je dnes velmi unavená. Měl by jste ji nechat, ať se vyspí. Mě nevadí hlídat Sophii."
,,Ty nejsi její matka. A mé dítě nebude hlídat žádná služka. Ona je její matka, tak by se oni měla zvládnout postarat." slyšela jsem jeho rozzuřený hlas.
,,Petere, nekřič." řekla jsem ospala a pomalu otevřela oči.
,,Ty jsi se zbláznila." začal na mě hned řvát.
,,Já?" nechápavě jsem se na něj podívala a najednou jsem se už ospalá necítila. Za Peterem stála ta služebná, co se o Sophinku postarala i ráno. Po tváři ji tekly slzy a v ruce držela mého andílka, který se jako jediný usmíval.
,,Můžeš jít." podívala jsem se děkovně na služebnou. Jen přikývla, Sophinku položila do postýlky a odešla z místnosti. Chudinka.
,,Vysvětlíš mi tp?" řval na mě Peter a já nic nechápala.
,,Nekřič na mě před malou. Ona vše vnímá." snažila jsem se znít klidně a vyrovnaně. Jenže Peter klidný vůbec nebyl. Chytl mě za ruku a táhl za sebou jako nějakou věc. Stáli jsme naproti sobě v jídelně, v naprosté tichosti a já čekala, co se bude dít.
,,Vysvětluj." pobídl mě.
,,Já-já nevím co. Nevím, co mám vysvětlit." nechápavě jsem se na něj podívala.
,,Ty nevíš. Dojdu do domu a ty si spokojeně spíš, zatím co se o naše dítě stará cizí žena. Je to tvoje dítě." řval na mě. Cítila jsem, jak mě začínají v očích pálit slzy, které se chtějí dostat na povrch. Jenže já musím zůstat silná a postavit se mu.
,,Za všechno můžeš ty." zařvala jsem. ,,Včera se ožereš jako dobytek. Zabereš celou postel, že si pomalu nemám kam lehnout. Celou noc se ke mě lísáš, že div nespadnu z postele. Chrápeš a mlaskáš mi do ucha, prostě se chováš jako dobytek. A já se nemůžu ani vyspat. Jenže ty se skvěle vyspíš a to je hlavní. Jsi sobec!! Myslíš jen na sebe a ne na mě. Ráno se vypaříš, že si potřebuješ něco zařídit. A necháš mě tu samotnou. Byla jsem nevyspaná a musela se postarat o Sophinku. A ta milí služebná mi chtěla pomoci a ty ji ještě nedáš. Jsi necitlivý a sobecký. Myslíš jen na sebe a ne na ostatní." v tu chvíli mi už slzy tekly proudem, ale mě to bylo jedno. Řekla jsem mu vše, co jsem chtěla.
,,Mio." snažil se usmířit. Jenže já jsem unavená.
,,Nemluv na mě. Zklamal jsi mě. Zase." řekla jsem. Nebyla jsem už naštvaná, spíš mě jeho chování mrzelo.
,,Mio, já to tak nemyslel. Nevěděl jsem..." snažil se omluvit.
,,Máš první přemýšlet než něco řekneš a ublížíš více lidem. V rodině to nefunguje jako v mafii, ale ty si to neuvědomuješ." otočila jsem se a vyšla z místnosti. Namířila jsem si to na zahradu. Venku byla už tma a nebylo zrovna nejtepleji, i když je červen, noci nejsou zrovna nejteplejší. Sedla jsem si na lavičku a snažila se nadechnout. Bylo mi děsně.

A je tu další kapitola. Líbila se vám? Čekali jste, že to dopadne tak? A nebo jste čekali něco jiného?